Princezna Elisabeth bude v pořadí osmým belgickým suverénem od vzniku Belgického království v roce 1830 a jeho vůbec první královnou. Od roku 2013, ve kterém abdikoval její dědeček, král Albert II. (87), a její otec nastoupil na trůn, je také nositelkou tradičního titulu dědiců belgické koruny – vévodkyně z Brabantu.
Sympatická dívka se již od dětství svědomitě připravuje na svou budoucí roli. Střední školu absolvovala ve Walesu, kde byla osmnáct měsíců studentkou na prestižní Atlantic College. Nedávno se zapsala ke studiu historie a politologie na univerzitě v Oxfordu a semestr jí začal před třemi týdny. Předpokládá se, že výběr školy i oboru byly její osobní preferencí. Přijímací test napsala pod jiným jménem, aby předešla podezírání z protekce s ohledem na svůj původ.
V uplynulém roce k tomu dokončila studium na Královské vojenské akademii v Aronu. Společenské šaty tehdy bez váhání vyměnila za maskáče a úspěšně absolvovala náročný výcvik i studium teorie věnované belgickým ozbrojeným a záchranným složkám, armádě, letectvu, námořnictvu a zdravotnickým divizím. Koncem července se tak mohla v uniformě hrdě účastnit vojenské přehlídky konané tradičně v den státního svátku.
Belgická korunní princezna Elisabeth během třídenního vojenského výcviku (Marche-les-Dames, 26. července 2021)
Vojenská zkušenost a bližší poznání principů taktiky a strategického uvažování jí navíc mohou významně pomoct v budoucnu.
Volný čas tráví často se svými třemi sourozenci, bratry Gabrielem (18) a Emmanuelem (16) a sestrou Eléonore (13). Hraje na klavír a miluje přírodu. V oblibě má různé druhy sportů, ráda lyžuje, hraje tenis a potápí se.
Belgická federace se může zdát být komplikovanou zemí, která má tři společenství, rozdělené podle jazykového principu na vlámské, francouzské a německé, dále tři regiony vycházející z principu územního, tři úřední jazyky a celkem šest parlamentů. Není se tedy co divit, že heslo ve znaku země zní: V jednotě je síla.
Nadějnou silou pro budoucnost je oslavenkyně Elisabeth. Princezna v den svých osmnáctých narozenin před dvěma lety prohlásila: „Dosažení plnoletosti představuje důležitý životní krok, který dnes činím plna optimismu. Příští roky chci věnovat lepšímu poznání světa kolem sebe a pokusit se přispět k jeho zlepšení. Má země se na mě může spolehnout!“
Ženy v čele států v minulosti a budoucnosti
„Běda mužům, kterým žena vládne!“ Slavný výrok, který známe ze Starých pověstí českých, měl údajně přimět kněžnu Libuši, aby si našla manžela, který bude pro její poddané nezpochybnitelnou autoritou. A tak se zrodila další legenda. Ta o Přemyslu Oráčovi, bájném českém knížeti a zakladateli dynastie Přemyslovců. Libušino rozhodnutí bylo našimi předky dlouho vnímáno jako důkaz její moudrosti a obezřetnosti.
Časy se ale mění. Žena stojící v čele země nebo vlády již není takovou raritou, jak tomu bývalo dříve. I když je nutno podotknout, že českému státu doposud vládla jen jedna žena, Marie Terezie, a to celých čtyřicet let. Radikální posun přineslo až turbulentní dvacáté století.
Marie Terezie
První demokraticky zvolená předsedkyně vlády byla jmenována v roce 1960 na tehdejším Cejlonu, dnešní Srí Lance. Její jméno bylo Sirimavo Bandaranaike. První prezidentkou se stala Isabel Martínez de Perón. V čele Argentiny stála v letech 1974–1976. Není bez zajímavosti, že úřadu se ujala po smrti svého manžela, prezidenta Juana Peróna, jehož byla předtím viceprezidentkou.
Prvenstvím ve zvolení ženy na post hlavy státu v demokratických volbách se může pochlubit Island. V roce 1980 zde prezidentskou funkci získala Vigdís Finnbogadóttirová, které se pak podařilo obhájit mandát i pro další tři období. Šestnáct let ve funkci z ní nakonec udělalo dosud nejdéle sloužící prezidentku.
Královna Alžběta II. (Cornwall, 11. června 2021)
Do uvedených statistik se však obvykle nezapočítávají vládnoucí panovnice, tedy představitelky dědičných monarchií. Jejich přehled je uváděn separátně. Donedávna přitom jen v Evropě vládly hned tři královny, Alžběta II. ve Velké Británii, Margrethe II. v Dánsku a Beatrix v Nizozemsku, která v roce 2013 abdikovala ve prospěch svého nejstaršího syna.
V příštích desetiletích však právě monarchie zažijí, pokud jde o ženy coby hlavy států, „revoluci“. Belgie, Nizozemsko, Španělsko, Norsko a Švédsko mají v současné době následnice trůnu, které se připravují na své budoucí poslání.
