Abyste neměla trému, chce to nějaké extra přípravy nebo dokonce posilnění?
Posilnění určitě ne. Přípravy to chce velké právě proto, že v tom nejsem úplně kovaná. Zároveň bych si netroufla moderovat sama, proto jsem tak strašně šťastná, že to dělám s Vladimírem, který je opravdu profík a mohu se o něj opřít psychicky i fyzicky.
Co se týče modelingu, kdysi jste se mu sama věnovala a před objektivem fotografů se objevíte často i nyní coby herečka.
To je pravda. Focení mě nesmírně baví. Ale je pravda, že jsem focená jako herečka, ne jako modelka, což je v něčem jiné. Každopádně když mi bylo asi patnáct, tak jsem měla svoji krátkou modelingovou kariéru. Měla jsem třeba fotky v časopisu Dívka, v „Bravíčku“. Takže velká věc! (smích)
Myslím, že stejně jako v modelingu, tak i v herectví platí, že člověk musí přinést něco ze sebe. Nesmí se snažit být perfektní, protože v momentě, kdy se člověk snaží být perfektní, začne být stejný jako všichni ostatní. Takže je třeba se nebát ukázat, co je v něm. To si myslím, že ty holky i ti kluci v této soutěži umí.
Stejnost a honbu za tím perfektním často vidíme u známých dam, které se dají „vyplnit“ od doktora a pak mají tváře jako přes kopírák.
No vidíš to! Tak to já jsem si ani nevšimla. (smích) Sledujeme jiné instagramové účty, nebo moji kamarádi na tento trend nenaskočili. Každopádně je to přesně to, o čem mluvím. Je to o tom přijmout ty svoje nedostatky a udělat z nich nějakým způsobem přednost.
Když se kouknete na finalisty Elite Model Look, jaké charakteristické rysy vás zaujmou?
Všichni jsou mimořádně krásní samozřejmě. Jsou to finalisti, to znamená, že prošli hrozně moc koly, a tak už se nestane, že by tady byl někdo nějakým způsobem nezajímavý. Co mě na nich oproti minulým ročníkům překvapilo, když jsem to tady tak sledovala v zákulisí, že mají přirozené sebevědomí, což je strašně sympatické. Já jsem si sama sebe představila v té pozici. Myslím si, že v tom věku bych byla rudá a bála bych se vůbec vyjít a promluvit. Oni samozřejmě jsou nervózní a mají k tomu respekt, ale zároveň z nich vyzařuje přirozenost a příjemná ambice. To se mi strašně líbí a hrozně jim fandím.
Mně právě přijde, že jste sebevědomá a energická už od těch patnácti let. Musela jste na tom pracovat?
To vůbec nejsem. V patnácti jsem vážila těch svých 42 kilo, měla jsem odstáté uši, nosila jsem kalhoty do zvonu a bála jsem se promluvit nahlas. Když jsem pak byla na DAMU v prváku a potkala jsem třeba pana Borise Rössnera, kterého jsem si nesmírně vážila, tak jsem raději šla do jiného patra. Protože jsem se na něho bála promluvit.
A to sebevědomí u mě? Nějakým způsobem s ním dodneška bojuji, tak jako všichni. Ale přišlo až se zkušenostmi a s tím, když se člověk nějakým způsobem vrhne do situací, kterých se bojí, a něco se na nich naučí.
Vagnerová: Nikdy jsem nechodila s Čechem. Všichni byli cizinci |
Když jsme spolu naposledy dělali rozhovor, tak v titulku bylo, že byste s Čechem nikdy nemohla být.
Ale to vůbec nebylo tak ani myšlené. Já jsem říkala, že jsem s Čechem nechodila, což mi přišlo zajímavé i pro mě. Nebyl v tom žádný kalkul. Do budoucna si nemyslím, že to takhle zákonitě musí být. Ale je pravda, že vlna hejtů přišla.
Tak za to se omlouváme. Naskytlo se vám nedávno v Karlových Varech na festivalu nějakého nezapomenutelného setkání?
Ono těch nezapomenutelných setkání bylo hodně, protože jsme všichni prožili covidový čas, a jenom vidět se s filmaři, s kamarády bylo mimořádně inspirující. Na tom jsem si uvědomila, jak moc mi to chybělo.
Jedno z nejhezčích setkání bylo po premiéře filmu Zátopek, kdy jsem si povídala s Marthou Issovou a s Vaškem Neužilem o jejich rolích, v kterých jsou fantastičtí. Ten film je překrásný. Dali do toho opravdu kus srdce. Musím říct, že to pro mě byl takový highlight festivalu.
11. června 2021 |
