Stavba Vysoké asuánské přehrady na Nilu, která byla slavnostně uvedena do provozu 15. ledna 1971 po více než deseti letech od zahájení prací, byla jedním z nejvíce sledovaných vodních děl ve 20. století. A to nejen kvůli politickému podtextu. Výrazný podíl na budování měl SSSR, snažící se připoutat k sobě nové arabské režimy, ale také kvůli dopadu na starověké památky. Nejznámějším příkladem bylo přemístění obřích soch v Abú Simbelu.
Regulovat průtok vody v Nilu se začalo v Egyptě již na přelomu 19. a 20. století, když byla u města Asuán vybudována první, stará přehrada. Ta ale postupně přestávala i přes zvýšení v letech 1912 a 1933 stačit a poté, co v roce 1946 přetekla, se začalo uvažovat o stavbě většího díla. O stavbě, situované šest kilometrů proti proudu od původní přehrady, bylo rozhodnuto v roce 1952. Po znárodnění Suezského průplavu Egyptem ovšem Západ odmítl stavbu financovat.
Zapomeňte na Hurghadu. Pravý Egypt dýchá v Asuánu |
Tehdejší egyptský prezident Gamál Abdan Násir se proto obrátil na Sovětský svaz, který poskytl úvěr i technickou pomoc. Stavbu Vysoké asuánské přehrady (arabsky As-Sadd al-Alí) zahájil sám Násir odpálením první nálože dynamitu 9. ledna 1960. Na stavbě během jedenácti let pracovalo na 35 tisíc dělníků, z nichž asi 450 zemřelo, přehrada přišla na zhruba miliardu dolarů. Bylo spočítáno, že se na ni spotřebovalo množství materiálů, který odpovídá objemu třinácti Cheopsových pyramid.
Po napuštění vzniklo Násirovo jezero dlouhé 550 kilometrů a široké až 35 kilometrů, objem nádrže pak činí až 132 kubických kilometrů (zhruba stopadesátinásobek Orlické přehrady). Pro egyptské hospodářství měla ve své době obrovský význam vodní elektrárna, která začátkem 70. let dodávala až polovinu veškeré elektřiny spotřebované v Egyptě. V dalších letech ale s výstavbou dalších zdrojů - zejména fosilních - její podíl klesal až na nynějších necelých deset procent.
Záchrana starověkých památek
Asuánská přehrada se do historie zapsala i celosvětovou spoluprací na záchraně starověkých núbijských památek, kterým hrozilo zaplavení. UNESCO požádalo o pomoc již v březnu 1960 a množství památek, například 3 000 let starý chrámový komplex Abú Simbel a dalších asi dvacet chrámů, náhrobních sloupů, desek a dalších unikátů - bylo rozebráno a přesunuto s velkými náklady a za přispění mimo jiné i československých odborníků v letech 1964 až 1968 na nová stanoviště.
Kvůli stavbě se přesouvaly nejen dávné památky, své domovy muselo opustit na sto tisíc rolníků. K záporům přehrady náleží i zasolování půdy v důsledku umělého zavlažování, usazování bahna na jejím dně (hrozí zanesení celého díla) či zvýšení hladiny spodních vod, která ohrožuje památky na jiných místech Egypta. Méně významný je podle odborníků výpadek pravidelného nanášení úrodného nilského bahna, protože sedimenty v něm jsou relativně chudé na živiny.
