Díky natáčení pořadu V karavanu najezdil herec, moderátor a zpěvák Aleš Háma letos v létě po Česku přes čtyři tisíce kilometrů. Aspoň trochu si tak kompenzoval, že kvůli opatřením v boji s koronavirem nevyrazil na daleké cesty na jiné kontinenty.
Jakožto nadšený myslivec se teď možná častěji dostanete do lesa. Zasáhla pandemie i do myslivosti?
Společné myslivecké akce jsou povolené, vztahuje se na ně výjimka z ministerstva zemědělství. Naháňky se tedy konat můžou, ale nemůžou se pořádat následná posezení, takzvaná poslední leč. Jenže právě tu mívají lidé na honu nejradši. Osobně jsem v této sezoně na žádném honu nebyl, a ani neplánuji být.
Jen pro zajímavost – kdybyste šel, potřeboval byste roušku?
Já osobně používám roušku jako maskovací prostředek, i když není pandemie. Když stojíte v houští a jste celá zelená, jen obličej vám svítí, znamená to pro zvěř jasné varování a hned se splaší. Takže na lov chodím zásadně v roušce, odkryté mám jenom oči.
Umělci na tom momentálně nejsou dobře. Jak se opatření dotkla vaší práce?
Samozřejmě divadelní a hudební aktivity jsou omezené, koncerty neprobíhají, všechno je zavřené, firemní konference i plesy. Nejdřív se akce z jara přesunuly na podzim, teď se ruší úplně. Taková je prostě doba. Jsou lidé, kteří nemají vůbec žádnou práci, těch je opravdu hodně, takže jsem dalek toho, abych si stěžoval. Naštěstí pořád točím soutěž Kde domov můj, dodržujeme přísné bezpečnostní standardy, to samé platilo i při natáčení Tvoje tvář má známý hlas. Byli jsme pravidelně testovaní – musím říct, že už jsem měl z toho nos jak nosorožec. Byť je můj diář okleštěný o divadlo a muziku, práce mám pořád poměrně dost.
Našel jste na této době plné omezení i nějaká pozitiva?
Rozhodně. Mám víc času na rodinu, můžu jezdit za tatínkem do Karlových Varů, věnovat se zahradě, kde je teď fůra práce.
Najdete čas na svoje oblíbené rybaření?
Teď není úplně vhodná doba na rybaření, ve vodě je hodně listí, pořád ho taháte na udici. Ale až všechno opadá, možná ještě zkusíme ulovit nějaké dravce.
Rád poznáváte cizí kraje. Chybí vám teď cestování, nebo si říkáte, že občas neuškodí klid doma?
Přes léto jsem v rámci natáčení pořadu V karavanu po Česku hodně cestoval po celé republice, najezdil jsem čtyři tisíce kilometrů a těšil se na podzimní prázdniny, až se seberu a vyrazím s rodinou na týden do Evropy, jak to obvykle přes jarní nebo podzimní prázdniny děláváme. Nic velkého, ale jde o takový náš rodinný rituál. Letos nám do toho koronavirus hodil vidle, tak jsme doma. Věnujeme se jeden druhému, což je taky fajn. Ale jak na vás z počítače skáčou fotky z minulých cest, je mi samozřejmě teskno a někam bych odjel.
Kam vás to láká?
Odjel bych k moři a jen tak se toulal po pláži po sezoně. Nebo objevoval nějaké nové kontinenty. Ale nejde to a cestování je to poslední, co by mělo být na pořadu dne. Holt je potřeba situaci akceptovat a udržet si zdraví.
Vraťme se k omezením v kultuře. Až se situace trochu uvolní a divadla se znovu otevřou, budou mít podle vás diváci absťák, nebo si naopak odvyknou a o představení bude menší zájem než dřív?
K podobným predikcím vám můžu říct následující. Před pár měsíci bych dal ruku do ohně za to, že lidé nebudou chtít sedět tři hodiny v rouškách – a zaplaťpánbůh jsem se spletl. Na podzim jsme odehráli nádherný měsíc a půl před vyprodanými hledišti v Příbrami nebo v Komorním divadle Kalich, kde všichni diváci poctivě vydrželi sedět v rouškách.
Vlastně i v létě, v parnu, kdy jsme hráli venku pod žižkovskou věží, lidé přišli v rouškách. Myslím si, že lidé, kteří mají divadlo rádi, budou do divadla chodit dál. Teď jde jen o to, aby se nastavila pravidla a začala se brát jako standard. Roušek v hledištích divadel se podle mého ještě dlouho nezbavíme.
Za dvacet marek jsem získal krokodýlí farmu, vzpomíná Aleš Háma |
A je vůbec v dohledu otevření divadel?
Jsem velký skeptik, myslím si, že do Vánoc si divadlo určitě nezahrajeme, dá-li Bůh, možná v novém roce.
Budou se podle vás v budoucnu herci a další umělci rozhlížet více po jiných profesích?
Už se stalo. Hodně lidí začíná pomalu dělat jiné věci, někteří moji kolegové rozváží balíky, jiní pracují v supermarketech. Prostě je to tak, nedá se svítit. Kdybych neměl televizní příjem, musel bych se do hledání práce pustit taky. Mám naštěstí zkušenosti z mládí, kdy jsem v Americe vyzkoušel hodně profesí, což mě svým způsobem uklidňuje. Člověk může opravdu kdykoliv začít dělat něco jiného. Lpět na své profesi, zhrzeně sedět v koutě a naříkat, to mi přijde jako hloupost.
Uměl by se aklimatizovat každý?
Každý by se o to měl pokusit – být adaptabilní a flexibilní, a když je potřeba, pustit se do jiné práce. Vím, že se mi snadno říká z pozice, kdy práci měnit nemusím, ale vzhledem k tomu, že jsem si změnu v životě vyzkoušel, něco takového si říct troufnu.
Aleš Háma ■ Narodil se 6. května 1973 v Karlových Varech. |
Pandemie jistě ovlivňuje i televizní zábavu. Dostáváte teď více ohlasů na pořady, ve kterých účinkujete?
Třeba u Tvoje tvář má známý hlas čísla prokázala obrovskou sledovanost a myslím si, že částečně ji opravdu způsoboval pandemie. Lidé by normálně třeba vyrazili s kamarády na víkend nebo zašli na burčák, teď jsou nucení zůstat doma a koukat na televizi. Zaplaťpánbůh, my jsme samozřejmě rádi, že se lidé dívají a pořad má takový „sukces“.
Něco ani léčitel čas nevymaže, říká o nedávném odchodu maminky Aleš Háma |
Minulý rok jsme se spolu bavili o tom, že vás ve Tváři překvapila Kateřina Brožová. Kdo vás ohromil letos?
Letošní řada byla kvalitativně strašně vyrovnaná. Podobně jako loni Kačka mě opravdu okouzlila Bára Basiková, renomovaná zpěvačka, která se v sedmapadesáti letech nezdráhá převlékat do kostýmů, být regulérní součástí party a dřít jako kůň, aby se každý týden naučila nové písničky. Obdivuji ji, jak se do toho pustila. Je prostě srdcařka. Mnohé překvapil její smysl pro ironii. Bára vždycky měla velký nadhled a takový jízlivý ironický humor, který – když někdo není zvyklý – může nepříjemně překvapit. Mě tedy naopak velmi baví.
A vy zase překvapujete tím, jak po tolika sériích dovedete okomentovat jednotlivé výstupy pokaždé jinými slovy. Dostanete se ještě někdy s komentářem do úzkých?
Samozřejmě! Jsem sice zvyklý komentovat cyklickou tvorbu, například právě z pořadu Kde domov můj, ale je problematické, náročné a pro moderátora někdy až traumatizující snažit se být pokaždé malinko jiný – když točíte čtyři díly denně, sedm dní za sebou, máte pocit, že říkáte dokola pořád to samé. To víte, že už jsem se párkrát načapal, jak se opakuji. Ale nechci se spokojit s frázemi typu „klobouk dolů“.
19. června 2020 |
