Co se vám vybaví, když se řekne Grandhotel Pupp?
Jedinečné prostředí s neskutečným geniem loci, ale hlavně moje dětství, které v té době vonělo exkluzivně jinak: cizí parfémy, cigarety, vynikající jídla. Hotel se v té době jmenoval Grand Hotel Moskva a táta ho řídil.
Jak váš tatínek přišel k tak neobvyklému jménu Wolfgang?
V rodině máme vůbec zajímavá jména. Tátův bratr byl Bruno, sestra Elza a babička se jmenovala Lota, což napovídá, že máme německé kořeny. A aby se to vyvážilo, my s bráchou jsme Aleš a Tomáš.
Málokdo asi ví, že vaše maminka byla hvězdou Porty.
Maminka se jmenuje Drahomíra, takže s oblibou tvrdím, že sňatek mých rodičů byl velkým gestem slovansko-germánské vzájemnosti. Navíc jsme bydleli v Drahovicích a naproti nám stálo kino Drahomíra, což bylo vážně vtipné. Maminka je učitelka hudby a ve slavných dobách Porty hrála se skupinou Plavci. Jejich písničky si vodáci zpívají dodnes.
Coby karlovarský rodák jste jistě každé léto žil filmovým festivalem.
No jistě! Od roku 1994 jsem dokonce čtyři roky po sobě na festivalu působil coby tiskový atašé, což obnášelo každé ráno objet Vary a rozvézt Festivalový deník. Zažil jsem v té době slavné momenty, jako třeba příjezd Miloše Formana a jeho party na kolech přímo z Francie.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: Ulice: Zdivočelá země: |
Kdysi jste vyrazil na zkušenou do Spojených států, vrátil jste se do Kalifornie i později, už v kůži veřejně známé osobnosti. Jak jste ta místa vnímal s odstupem času?
Vrátil jsem se tam po čtyřech letech s mojí Gábinou, chtěl jsem jsem jí ukázat místa, kde jsem žil v pro mě hodně důležité době. Taková návštěva je něco, jako když chodíte krajinou svého dětství. Téměř dva roky v Americe pro mě bylo zásadní období v době dospívání, prošel jsem si tam pubertou a hodně jsem se tam osamostatnil. Navíc jsem se tam celkem obstojně procvičil v angličtině. Moc rád na tu dobu vzpomínám. Žít natrvalo bych tam ale nemohl.
Poprvé jste na sebe upozornil coby spolumoderátor pořadu Knedlo zelo na Frekvenci 1, kde jste telefonovali různým lidem či institucím a dělali si z nich legraci. Jak to tehdy bylo s převozem kostela?
Nedávno dal někdo na YouTube naše největší hity z té doby, takže je možné si je znovu poslechnout. S Jakubem Wehrenbergem jsme v té době byli první, kdo se něčemu podobnému začal v rádiu věnovat. Třeba jsme naprosto vážně volali do Ústavu atmosféry, že bychom chtěli udělat dobrou atmosféru na koncertě Janka Ledeckého, jestli by to nemohli zařídit. Převoz kostela byl z podobného ranku kousků, kdy byla evidentní jakákoli absence přemýšlení nad rámec kompetence. Při převozu kostela z Německa jsme se na celnici tázali, zda budeme platit clo jako za budovu nebo jako za památku. Paní nám odsouhlasila památku a navíc doporučila, ať jedeme přes přechod Pomezí, že tam je vysoká stříška, kde se s kostelem vejdeme.
Seznam zábavných pořadů, které jste moderoval, je daleko delší než vaše filmografie. Nemáte někdy chuť být už jen hercem?
Moje profesní kariéra je už i tak postavena na přísloví „devatero řemesel, desátá bída“. Moderuju, hraju s kapelou, zpívám v muzikálech, hraju divadlo. Je toho hodně a baví mě to. A navíc, člověk nemůže mít všechno. Beru prostě to, co život přináší, a jsem za to rád. Občas se někomu podaří prolomit můj obraz baviče, jako třeba Jirkovi Strachovi nebo Zuzaně Zemanové, a dostanu se k vážným rolím, což si pak neskutečně užívám. Ale jak říkám, nelpím na tom. Podle mě je nejdůležitější se na svět smát a on mi to vždycky nějak vrátí.
Od doby, kdy jste vydal album Plesová sezóna, uplynulo sedm let. Chystá se nějaké další?
To už je to sedm let?! No každopádně na nové desce už se pomalu pracuje, navíc chci, aby ji celou produkoval Norbi Kovács. Dejte mi rok dva a slibuji: deska bude!
Jaká je vlastně hudba vašeho srdce?
Ten záběr je hodně široký. Poslední dobou poslouchám hodně instrumentální hudbu, klasiku, jazz nebo filmovou hudbu, protože si u toho chci přemýšlet a texty mě jaksi ruší. Vždycky, když objevím něco nového, jako třeba Adele nebo Coldplay, stejně se pak oklikou vrátím ke svým začátkům, jako byli Springsteen, Sting nebo Dire Straits. Prostě k tomu, co bylo podstatné v období mojí puberty.
Na svém kontě máte spoustu vědomostních soutěží, jak jejich moderování poznamenalo váš intelekt?
To je takové mámení a šalba. Samozřejmě, že každá sada těch vědomostních otázek projde mou hlavou minimálně dvakrát, ale já mám hereckou paměť, a ta funguje jednoduše: nasaju, odbavím a zase rychle se textu zbavím. Ve velmi krátkém období, jako je třeba 14 dnů po natáčení, jsem schopný oslňovat tím, co vím, ale pak už ne.
Kolik má Rákosníček na hlavě vlasů? (jedna z otázek, kvůli které soutěžící nakonec prohrál, pozn. red.)
Sedm.
No tak vidíte! Co vás samotného vždy bezpečně rozesměje?
Nejvíc asi moje děti, když v nich vidím sebe. Jak se ta stádia pre-puberty a puberty opakují pořád dokola a v každé generaci. To mě vždycky pobaví. A pak mám rád, když si člověk dokáže udělat legraci sám ze sebe a nebere se moc vážně.
Aleš Háma
Je něco, čím se v životě trápíte?
U Honzy Krause jsem nedávno zpíval písničku Chtěl bych být hloupý, kde se právě vyznávám z toho, co mě v životě trápí. Trošku se tam ale rouhám, protože zpívám, že by se mi snáz žilo, kdybych byl hloupý. Trápí mě spousta věcí, jako asi každého, od obyčejných vztahových věcí, přes výchovu dětí až po to, co jsme proboha udělali s naší planetou, s mezilidskými vztahy. Málo z toho můžu změnit, ale můžu aspoň žít tak, abych byl sám se sebou spokojený.
Jedním z prvních seriálů, kde jste si zahrál, byla Zdivočelá země.
Vždycky jsem Jakubovi Wehrenbergovi záviděl, že může točit velký seriál, a najednou mě do něj obsadili taky. Ta role estébáka mě bavila, navíc jsem se v rámci natáčení dostal i do rodných Karlových Varů, kde jsem měl dokonce fiktivně na dostihovém závodišti střílet na koně.
Jakub Wehrenberg, váš spolužák a největší kamarád z konzervatoře, se postupně stal etablovaným televizním režisérem. Jaké to je, když režíruje vás?
S Jakubem je skvělá spolupráce. Je důsledný a hlavně rychlý. Navíc z jeho úst nikdy neslyšíte větu: „Bylo to super, pojďme ještě jednou!“
V seriálu Ulice jste si zahrál faráře. Vy sám jste věřící?
Svátostí křtu jsem kvůli svatbě prošel sice až v dospělosti, nicméně věřící jsem, nikoliv však praktikující. Miluji kostely, moc rád v nich sedávám a jsem sám se sebou. Velmi se mi líbí morální kodex křesťanství neboli Desatero. Samozřejmě, každý někdy selže, jsme jenom lidi, ale kdyby se každý aspoň trochu snažil, žilo by se nám na světě líp. Jestli se ptáte na boha, tím je pro mě příroda. Vnímám ji jako naše absolutní zrcadlo a chci být spíš její součástí, než jenom jejím návštěvníkem. K tomu se snažím vést i své syny.
Hodina pravdy (2015)
Můžu u Vás přespat? (2006)
Snídaně s Novou (1994)
Zakotví vaši synové jednou také v umělecké branži?
Jáchym určitě ne, ten je spíš racionální typ, zato o Mikuláše mám trochu strach. Lehké projevy už u něj začínají, navíc je Blíženec, takže do umělecké branže jako dělaný. Své syny ale budu vždycky podporovat v jejich touhách. Ať jsou, čím chtějí, hlavně ať jsou šťastní.
Coby známý gurmán navštěvujete i různé vyhlášená místa po světě. Za jakou pochoutkou byste se rád ještě jednou vrátil?
Nejvíc mi asi chutnalo v Peru, i když je jejich strava prostá, jednoduchá a někdy i velmi mastná. Třeba takové ceviche, což je fermentovaná ryba s limetkovou šťávou, koriandrem a červenou cibulí. Pochoutka neskutečná!
Jste pověstný svým pracovním vytížením a workoholismem. Už jste se naučil říkat ne?
Musel jsem se to naučit kvůli zdravotním problémům se žaludkem. Zrovna nedávno jsem musel říct ne nabídce, která mě hodně mrzela. Měl jsem hrát Watsona v připravovaném muzikálu Sherlock, ale bohužel by na zkoušení padlo celé léto a moje jediné volno, takže se nedalo nic dělat. Odpočinek prostě dnes už potřebuji víc než cokoli jiného.
