RECENZE: Taylor Swift je na nové desce velmi nenápadně vypočítavá

V souvislosti s americkou zpěvačkou Taylor Swift se nejčastěji mluví o stylu country. Na počátku své zářné kariéry s ním opravdu začínala, byť nastavovala spíše uhlazenou, popovější tvář téhle muziky.

Posléze se přeorientovala na elektro pop a na novince nazvané Folklore to s produkčním vkladem Aarona Dressnera z kapely The National v zádech zkouší s indie folkem. Copak o to, nevede si zle, zahraniční recenze ryčí blahem a sázejí absolutní hodnocení – pět hvězdiček z pěti v The Guardian, čtyři a půl z pěti v Rolling Stone.

Slyšeno střízlivějšíma ušima však nejsou takové fanfáry namístě. Folklore jistě není špatná deska, poslouchá se velmi příjemně, jenže pořád je to spíše kultivovaná kulisa. Taylor Swift se na ní snaží tvářit velmi sofistikovaně, ale kdesi v zadním plánu se člověk neubrání pocitu lehké křeče a přehrávání.

Začíná to už jakože „nezávislým“ obalem, na němž je Taylor zachycena v zamlženém lese. Je tak strašně cool, až působí lehce kontraproduktivně.

Podobně je to i s hudební náplní. Zmíněné zahraniční recenze vesměs vychvalují zpěvaččin úkrok stranou a celkově intimní ladění alba, s čímž se dá souhlasit. Je to bezesporu velmi osobní deska, ale zároveň v ní mezi řádky cítíme snahu se zalíbit.

Přes hodinu je moc

Občas je té „křehké nádhery“ až moc, to když se zpěvu ujme hostující Justin Vernon z kapely Bon Iver. Nebo když se rozezní refrén skladby Mirrorball. Formálně se tomu vlastně nedá nic vyčíst, ale je v tom odstup. Tak trochu chladný, kalkulující. Prostě se to musí líbit, za každou cenu. A ono se to líbí a líbit se bude.

Folklore

55 %

Taylor Swift

2020

Ostatně fakt, že se Folklore prakticky ihned po vydání vymrštila na špici prodejního žebříčku iTunes, taky o něčem svědčí. Celé je to vlastně tanec na velmi tenkém ledě.

Nechci vůbec podezřívat Taylor Swift z vypočítavého přístupu, desky točené čistě pro kšeft přece jenom vypadají trochu jinak. Jen se prostě nejsem schopen na pocit, který z ní sálá, odpovídajícím způsobem naladit.

Poslouchá se to velmi dobře, ale... A teď přesně nevím, jak větu dokončit. Nicméně i to, že mě dotyčných šestnáct písniček nutí tímto způsobem uvažovat, beru vlastně jako plus.

Čímž se však dostáváme k jádru věci – ke stopáži. Poslouchat tohle přes hodinu je vážně trochu moc, čtyřicet minut by bohatě stačilo a v poslední třetině už je to opravdu trochu nuda.

Hezká, příjemná, ale nuda uspávající.