Toto album TS se mi moc líbí, už jsem se bál, že navždy sklouzne k popíku viz. její dvě poslední elpíčka. Nádherná hudba k dobrému drinku a nostalgickým vzpomínkám. A to jsem spíše rocker vyrostlý na "urijáších, párplech, cepelínech, sabatech, svítech či slejdech". THX TAYLOR!

Jedna z nejhorších rezencí, jaké jsem kdy na tomto serveru četl. Recenzent musí hudbu naposlouchat a musí o tom umět napsat. Přiznat se otevřeně k tomu, že mu dochází slovní zásoba, je dno. A k desce samotné: Ano, je trochu dlouhá. Ale začal jsem ji (TS) mít rád. První polovina alba je nádherná. A kdo si třeba na apple music stáhne fakt jen to, co se mu líbí nejvíc (např. The 1, Cardigan, Seven (sedmá na albu :-)) a August (osmý na albu :-))), bude dlouho poslouchat jen to. jedny z nejlepších broken hearted ballads 2020. Enjoy. PS Obal je krásný - a nápad s jeho osmi variantami na deluxe edicích je vtipný. JJ, co bych neudělal pro prodejnost fyzických nosičů. (Kupovat je ale nemusíte, samozřejmě).

Na poslednich deskach The National je az moc znat kamardstvi a spoluprace Dressnera s Greenwoodem. Tady to je taky citit, ale proc ne, prijemna vytahovka.

Myslíte Dessnera? :-) Bryce znám právě přes Greenwooda, ale jen po vážnohudební stránce. The National jsem nikdy neslyšel, teď to napravuju. Tak zajímavě jako Radiohead to nezní. O těchto lidech číst na oldies diskuzi idnes je velmi neobvyklé :-)

Vyčítat popině kalkul je jako stěžovat si na mokrost deště. Jsem rád, že se Taylor vrací k obyčejnějším písničkám, i když energie starých holčičích pecek You Belong to Me, Love Story, Tim McGraw, Picture to Burn, Fifteen atd. už je pryč. Mládí má každý jen jedno.