Děda legenda, táta legenda, on na startu kariéry. „Je pro mě čest, když vidím v novinách napsáno Zídek III. Že tím nesu tradici dál. Dívám se na to jen pozitivně, žene mě to dopředu,“ líčí. „Očekávání vždycky nějaké je, to asi jen tak neodbourám. Ale když mám takové jméno na zádech, musím se s tím vyrovnat. A myslím, že jsem se s tím vyrovnal úplně v pohodě.“
Čerstvý důkaz: na reprezentačním soustředění v Mariánských Lázních se učí, jaké to je, bránit pod košem elitního pivota španělské ligy Ondřeje Balvína, může odkoukávat styl a pracovní morálku Tomáše Satoranského, obdivovat pevnou ruku Jaromíra Bohačíka...
„Je super pocit hrát tady s nejlepšíma klukama v Česku. Určitě je to velmi dobré měřítko. A myslím, že mi ukazuje, že jsem se za poslední rok zase posunul.“
To tedy! Z Radotína přes Kalifornii až mezi českou smetánku.
Táta, největší inspirace
Příjmení zůstalo, jen křestní jméno se mění. Dědeček Jiří válel v 60. a 70. letech natolik, že ho pak svaz zvolil nejlepším českým basketbalistou 20. století. Kdo ví, kam se mohl dostat v politicky klidnější době!
Nápovědu dává táta Jiří, první našinec v NBA - tím zbořil letité tabu, nejvíc ale slavil v jiných soutěží, radoval se z titulu v prestižní americké univerzitní NCAA a dodnes ho uznávají v basketbal milující Litvě, vždyť Žalgirisu Kaunas pomohl dotáhnout na trůn Euroligy.
Lidi nám dál gratulují. Satoranský o odpočatých nohou i bublině NBA |
„Po mentální stránce mě vždycky nejvíc inspiroval táta. Tvrdou prací, kterou pořád odvádí, to je můj vzor,“ říká Jan Zídek.
Kam to dotáhne on? Dle raketového tempa posledních měsíců se nemusí bát velkých cílů. Ještě loni si užíval oslavy s celkem BK Wolves Radotín - ve třetí nejvyšší soutěži. Pak do zámoří poslal sestřihy svých akcí, složil vzdělanostní testy, předvedl se osobně na trénincích. Úspěšně, z Prahy se stěhoval na Malibu Beach, na univerzitu Pepperdine. Tak jako táta do NCAA.
Ale ne proto, že by mu snad v Česku jeho příjmení bylo zátěží.
„Spíš šlo o vysokoškolské vzdělání spojené se super zkušeností studia v zahraničí. Poznat nové lidi a taky NCAA basket, který nabízí výborné podmínky k tomu, abyste se zlepšovali,“ popisuje.
Uspěl. Je zkušenější i osvalenější. Čím dál víc. „Párkrát jsem to byl přikrmit v posilovně,“ mrkne.
Reprezentační pozvánky se ostatně nedávají za dobrý původ. Kouč Ronen Ginzburg si u nejmladšího ze Zídků cení střely, chytrosti či hry zády ke koši. Rezervy vidí v pohybu, s čímž jeho nový svěřenec jen souhlasí - třeba když vedle slovinské megahvězdy Luky Dončiče zmíní jako další svůj idol lotyšské monstrum Kristapse Porzingise: „To je asi trochu větší atlet než já. Ale na tom se dá ještě zapracovat, přece jen je mi pořád dvacet.“
Uvidíme, jaká bude poptávka
Americké lekce mu prospívají. „Tady se klade větší důraz na taktiku, provedení technických věcí,“ srovnává po pár dnech elitní univerzitní basketbal s reprezentačním: „V NCAA jsou tréninky velmi intenzivní a fyzické. Ale posilovnu máme čtyřikrát až pětkrát týdně a kondiční trenéři dají hráče do pořádku, aby to zvládali.“
 |
Kdo ví, co bude s basketbalem další měsíce. Češi mají hrát kvalifikaci Eurobasketu (formálně, účast mají jako spolupořadatelé jistou), v červnu je v plánu olympijská kvalifikace o tokijský sen. V časech koronaviru ovšem nikdo daleko nedohlédne.
A Jan Zídek podobně přistupuje i k vlastní kariéře.
„Uvidím, jak se to bude vyvíjet,“ říká. „Pokud by se po druhém roce na škole výrazně zlepšily moje statistiky a poptávka po mém jménu by šla v klubech o dost nahoru, ať už směrem ke draftu nebo někde vysoko v Evropě, samozřejmě bych se po možnostech koukal. Zatím ale pracuju s variantou dokončit studium na Pepperdine.“
Ač NCAA odstartuje nejspíš až v novém roce, on do USA odletí už 11. srpna. Za studiem, za tréninky. A s vědomím, že svému příjmení dělá zase o něco větší čest.
