Bývalý kapitán reprezentace, odchovanec Dynama a také sparťan až za hrob se po porážce 0:2 v šestatřiceti rozloučil s kariérou.
Konec měl dlouho promyšlený. Věděl, že až Budějovicím skončí sezona, vyklidí v kabině skříňku a už se nevrátí. Působil dojmem, že je smířený a připravený. Jenže...
„Sám jsem si myslel, že to na mě nedolehne, ale když jsem střídal, slzy jsem v očích trochu měl. A to nejsem velkej cíťa,“ vyznal se po utkání, když naposledy odevzdal kustodovi černobílý dres. „Asi jsem si dlouho neuvědomoval, že to je fakt poslední zápas. Spíš jsem věřil, že postoupíme. Ale když jsme dostali druhý gól, bylo hotovo.“
Budějovice první zápas v Boleslavi sice prohrály 1:2, přesto si před domácí odvetou věřily. Krásná tečka za nečekaně úspěšnou sezonou i za jednou úžasnou kariérou z toho však nakonec nebyla.
Místo toho bylo Sivokovo loučení tak trochu do smutna. V prohraném zápase, před pouhými 1 630 diváky, po sezoně, kterou nadlouho stopla koronavirová pandemie.
Sivok by si zasloužil důstojnější rozlučku, protože se vypracoval v osobnost, kterou uznávali spoluhráči, soupeři, experti i fanoušci napříč fotbalovým spektrem.
Sivok se loučí s kariérou. Měl jsem v očích trochu slzy, přiznal |
Tipli byste si to, když ve dvaadvaceti jako kapitán Sparty dráždil slávisty po vyhraném derby?
„Už jsme zase v Praze králové. Můžeme hrdě do města a vy abyste chodili kanálama. Jako skoro vždycky,“ vysmíval se rivalům.
Jindy se nechal vyfotit, jak v gumových rukavicích a s největším odporem drží slávistickou vlaječku. Tehdy prohlašoval: „Nemám slávisty rád. Radši umřu, než abych si na sebe vzal sešívaný dres!“
Jenže z rebela, který nevážil slova, se postupně stával rozumný chlap a stoprocentní profík, který v zahraničí nabíral zkušenosti a při každém setkání s novináři dokázal desítky minut zajímavě vyprávět.
Nereptal, když v italském Udine nedostával prostor. Ze středního záložníka se přeškolil na stopera. Kývl na nové angažmá v Besiktasi Istanbul a získal si respekt i pravidelné místo v reprezentaci.
V Turecku si jeho schopností považovali natolik, že mu novináři vymysleli přezdívku Altin kafa - Zlatá hlava. Lákala ho Sevilla, Valencie nebo Everton, ale on zůstával v Istanbulu, kde si rodina zvykla a kde mu svěřovali i kapitánskou pásku.
Šéfem se Sivok časem stal také v národním týmu, za který nastoupil čtyřiašedesátkrát. Stěžejní role mu zůstala i po přestupu do Bursasporu a trenér Šilhavý ho zkoušel přemluvit ještě před rokem a půl, kdy si odskočil do neznáma a kopal za izraelské Maccabi Petah Tikva.
Proč? Protože Sivokova výkonnost neklesala. Kdyby chtěl a drželo mu zdraví, českou ligu mohl klidně hrát ještě další dva tři roky - pořád patřil k nejlepším.
Jenže už v zimě ohlásil: Po sezoně to balím. Zamrzelo ho, když akcionáři odmítli jeho nabídku na odkup Dynama, s vedením si vyměňoval názory a začalo se špitat, že by se jako funkcionář mohl objevit ve Spartě.
„Ve fotbale zůstanu rád, ale musí to dávat smysl,“ řekl v sobotu. „Chci, aby mě to bavilo a abych zároveň cítil zodpovědnost.“
Stejných zásad se úspěšně držel celou kariéru: nic neošidil, nic nedělal napůl. Proto končí s hlavou nahoře a ze všech stran slyší: Bravo!
