„Bereme to jako profesionálové. Když mě trenér nominuje, bez problémů budu hrát,“ říká Tomáš Machálek.
Hecování, ve sportu časté, od nich nečekejte. Oba jsou tak vytížení, že se téměř nepotkají. Proto i tento dvojrozhovor vznikal na dvě části.
Srdeční záležitost? Pro oba je to LíšeňAngažmá v Líšni, kde se čtvrteční brněnské derby hraje, považují otec a syn Machálkové za nejlepší ze svých společných štací. Sešli se tam na začátku roku 2017, kdy Miloslav Machálek převzal těžký úkol zachránit mužstvo v MSFL. Líšeň měla v zimní pauze sedm bodů a trčela na posledním místě třetí ligy. „Všechny štace byly vydařené, ale tahle byla nejlepší. Povedly se tam udělat dva velké kroky, a to záchranu a pak postup do 2. ligy. Jsou to krásné vzpomínky a krásné věci. Zachránit se nám povedlo už dříve ve Vyškově, Líšeň je však pro mě srdeční záležitost,“ svěřil se Tomáš Machálek, který v Líšni na rozdíl od svého otce dál působí. Jejich spolupráce se přetrhla na podzim, kdy Miloslav Machálek odešel do Zbrojovky. „Hrozně mu to přeju. Byl to jeho sen a jsem rád, že ho žije. Mrzelo mě jen vůči našemu klubu, že přišel o tak silného člověka,“ pravil jeho syn. Dokud bude Machálek trenérem Zbrojovky, zřejmě se v jednom týmu nepotkají. Přestože 58letý kouč připomíná: „Vždycky jsem říkal, že Tomáška s sebou beru proto, že kdekoli je, tam se zachráním nebo postoupím.“ Ani tak ale o vytáhnutí tohoto „talismanu“ do svého současného klubu neuvažuje. „To je opravdu komplikované. Ve Zbrojovce jsou kvalitní hráči a Tomovi do ní něco chybí. Možná je to otázka fyzické odolnosti. V jeho letech by asi bylo pozdě dělat takové zásadní rozhodnutí,“ míní Miloslav Machálek. |
Co máte ve fotbale společné?
Otec: Byli jsme velice fotbalová rodina, táta byl nejlepší střelec okresních soutěží. Jen proto, že mu za bývalého režimu chtěli sebrat dům, oženil se a odmítl nabídky z vyšších soutěží. Mám ještě bráchu, i to byl vynikající fotbalista, hrál za Sigmu, ale stejně jako já doplatil na zdraví. Byl útočník a byl velice rychlý, stejně jako táta. Tomáš pobral z rodiny právě tyto útočné sklony a rychlost. I já jsem hrál v útoku, ale spíš stopera. Asi je tam nějaké rodinné dědictví.
Syn: Za tu dobu, co jsem taťku poslouchal při hodnoceních, si myslím, že společné nemáme vůbec nic. (úsměv) Taťka vynikal, měl i ligové nabídky, dřív než já měl fotbalový přehled a herní myšlení. Já jsem spíš rychlostní typ, běžec.
Jak často probíráte fotbal?
Otec: Teď už má Tom svoji rodinu, potkáme se jednou za týden. Když jsme spolu, o fotbale kecáme hodně.
Jste stejně naladěni na to, jakým tématům se při takových debatách vyhnout?
Otec: Víte, Tomášek je miláček mé manželky. Stejně jako Honzík (druhý Machálkův syn, profesionální rozhodčí). Žena nesnášela, když jsem kluky kritizoval - a já jsem ke kritice nikdy neměl daleko. Ovšem čím je člověk starší, tím je vyspělejší, a tak jsem zjistil, že lepší je neříkat nic. (úsměv) Kluk je chytrý a ví, co mu nevyšlo. Snažil jsem se mu pomoct, aby maximalizoval svoje přednosti. Kritiku jsem stejně měl zakázanou.
Syn: Někdy jsem si o kritiku řekl svými výkony. V neděli u oběda mi v mladším věku byla dost nepříjemná, tam zakročila maminka, a zpětně jsem za tu kritiku rád. Dnes už jsem zvyklý si ji tak osobně nebrat.
Když se fotbal nedaří, spíš u Machálků lítají talíře, nebo je ticho?
Syn: Spíš ticho.
Otec: Nebylo příjemné přijet ze zápasu, když Tomáš nepodal výkon. To jsem pak býval naštvaný.
Během angažmá v Líšni jste to prý „léčili“ setkáními s vnukem.
Syn: Vnouček na taťku funguje. Podle mě to byl ten nejlepší krok, co se mi povedl. Taťka je skvělý dědeček a vnoučata vidí velmi rád. To je pak mírný.
Otec: Mám velkou radost, že brzo přibude i vnučka. Řeknu vám, že to je balzám při té hektice a stresu ve fotbale. Ano, vnouče je nejlepší lék.
Je lepší být spolu v jednom klubu, nebo být soupeři?
Otec: Trénovat vlastního syna není moc příjemné. Ne pro mě, ale vzhledem k okolí. Česká povaha je zvláštní a má tendence k úvahám o protežování. Ne, syn to má vždycky daleko těžší. Tomek nicméně svoji výkonnost prokazuje. U něho je problém jeden: kdyby si udržel svoji maximální výkonnost po delší dobu, tak je to hodně zajímavý hráč. Možná je i otázka zdraví, že si ji neudrží. Proto hraje jen druhou ligu.
Syn: Kdyby byl taťka v první lize a já ve druhé, tak je srovnatelné, jestli hrajeme spolu, nebo ne. Jinak je lepší být spolu. Považuji ho za jednoho z nejlepších trenérů, pod kterým jsem kdy hrál, ne-li nejlepšího. Rád pod ním hraju.
Formoval se váš vztah trenéra a hráče už v Tomášově dětství?
Otec: Práce s potomkem je hrozně složitá. Existuje míra, za kterou nemůžete jít, abyste mu to neznechutili. Tomek se nenarodil jako blázen do fotbalu, že by koukal na každý zápas. Jak by taky ano, když táta věčně nebyl doma. Ale byla tam určitá oblast, ve které jsem se snažil mu pomoct. Konkrétně ho zdokonalit v otázce technické zdatnosti, kde měl rezervy.
Syn: Taťka mě vedl ke správným návykům. V žákovském věku mě naučil všechno, co jsem potřeboval. Hodně mi daly jeho individuální tréninky. Měli jsme pronajatou tělocvičnu, udělala se skupinka kluků a on nás učil.
Jaké jsou vaše první společné fotbalové vzpomínky?
Syn: Když jsem byl malý, taťka začínal trénovat Prostějov. Byl jsem jeho první fanda, chodil jsem na tribunu. Pak jsem s ním rád jezdil do Jihlavy. Brával nás na zápasy i s bráchou a jezdili jsme přes brněnskou Olympii. To se nám dětem líbilo.
Dá se brát Jihlava jako vaše první společná štace? Tam jste působili oba.
Otec: Úplně ne. Už jsem byl po Jihlavě někde jinde, když měl Tomáš menší herní vytížení v Sigmě. Rozhodli jsme se, že ho dáme do Jihlavy. Hrával v ročníku se Standou Teclem, poznal kolem sebe zajímavé fotbalisty. Pak byla ale náročnost školy v Jihlavě moc velká, proto se vrátil na gymnázium do Olomouce, odmaturoval, přišla vysoká škola. Tomáš měl štěstí, že jako dorostenec mohl hrát divizi. Začal v Protivanově a pak jsem si ho bral na štace, kde jsem chodil zachraňovat týmy.
Trenér Brna Miloslav Machálek během pandemie koronaviru.
Což byla nejdřív Konice.
Otec: A pak Uničov a Vyškov. Pak se Tom vyhrál, opakovaně byl hráčem Prostějova, putoval do přípravy do Jablonce, odtud do Opavy. Měl tam pěknou štaci, a když mu skončila smlouva, vzali jsme si ho do Líšně.
Bral jste s sebou syna jako posilu, nebo abyste ho měl pod dozorem?
Otec: Vždycky jako posilu. Chodil jsem do mančaftů, abych je zachránil. Protože já jsem bral štace, kde to bylo už skoro s křížkem po funuse. Konici, Vyškov nebo Líšeň by možná nikdo jiný nevzal.
Oba dva po většinu své fotbalové dráhy máte i civilní zaměstnání. Proč je to pro vás důležité?
Syn: Protože mi to rozředí to upnutí na fotbal. Věnoval jsem mu extrémní pozornost; hlídal jsem si, co jím, kolik toho naspím. Zbytečně jsem si tím svazoval nohy. Pak se mi narodil syn, začal jsem pracovat a jsou to pro mě už maličkosti. Ne že bych na fotbal začal myslet až na parkovišti v Líšni, ale uvolnila se mi mysl.
Otec: Pokud hráč nestuduje, má hromadu času. Všem bych doporučil k fotbalu studovat nebo pracovat. Samozřejmě to nejde na té nejvyšší úrovni, ale v rovině neprofesionálního fotbalu je to optimální skloubení. Máte dva výdělky a můžete žít plnohodnotnější život. Horší je, když někdo bere za fotbal minimální odměnu a do práce nejde. Poškozuje sám sebe.
Vy jste ze zaměstnání odešel až po nástupu do Zbrojovky. Do té doby jste pracoval v Olomouci na krajském úřadě.
Otec: Víte, od čeho mě to osvobodilo? Nemusel jsem nikomu poklonkovat. V kariéře mi to pomohlo. Snažíte se fotbal dělat na sto procent tělem i duší, a pak vám někdo práci začne kritizovat. Můžete mu říct: tak si to dělej sám. Stal jsem se díky zaměstnání svobodnějším a sebevědomějším trenérem.
Časově to ale musí být náročné.
Syn: To ano. Což mě přivádí na myšlenku na naše ženy. Oba jsme si dokázali najít partnerky, které tolerují naši časovou vytíženost.
Otec: Moje žena je učitelka, a výborná. Syny vychovala vzorně, oba jsou hrozně hodní. Oni jsou moc hodní i pro ten fotbal.
Kdo z vás má ve fotbale nevděčnější roli?
Otec: Ježišmarjá, to je přece jasný! Hráči, to je pohodička, ti si jdou zahrát, pobavit sebe, lidi, spoluhráče. Je to samozřejmě dřina, ale jaký tlak je na nich? My jako trenéři to máme jasně dané, neseme plnou zodpovědnost. Trenér to vždycky odskáče. Není to lehká pozice, ale musím říct, že s tím do toho jdu. Kdo nic nezkusil, nic nedokáže.
Syn: Souhlasím, že otec to má těžší. A vůbec nejtěžší to má brácha jako rozhodčí.
Co kdyby si někdo z vás přinesl domů z fotbalové šatny tetování nebo melír?
Syn: To bych si pěkně vyslechl! To vím už odmalička: zkus si přijít s obarvenými vlasy a ostříhám tě. Nebo s náušnicí! Na to byl taťka extrémní pes. Když někdo přišel s náušnicí, pokuty jen lítaly. Mě to asi i díky tomu nikdy ani nelákalo.
Otec: Ale já jsem nebyl zas tak přísný otec... Je pravda, že v období hloupých roků svých synů jsem moc doma nebyl. Manželka to vzala na sebe, klobouk dolů. Ona je velice šikovná ženská. Zvládla to perfektně.
Tomáš Machálek (v bílém), fotbalista Líšně, a jeho otec Miloslav Machálek, trenér Zbrojovky Brno
Rozumím tomu tak, že by vám nevadilo, kdyby Tomáš přišel s potetovanou rukou?
Otec: Kluci jsou už dospělí, mají svůj život. Navnímali, že tyto věci já zrovna nemusím. Nějaký piercing, tetování, něco podobného... pro mě je to zbytečně vyzývavé. Upozorni na sebe svým životem, svojí kvalitou, buď úspěšný a nepotřebuješ k tomu tyhle věci, které jsou nepodstatné.
Pobavme se ještě o tom, jakou roli ve vašem fotbalovém vývoji hrála Zbrojovka.
Otec: Na stadion za Lužánkami jsem přijel jako mladý kluk a měl jsem vyvalené oči. Čtyřicet tisíc lidí na obrovském stadionu! Díval jste se na to z horních pater a hráči byli dole malincí. Dýchlo to na mě, protože já jsem hrával na vesnici nebo MSFL. Za Lužánkami to na mě dýchlo.
Zahrál jste si tam?
Otec: Mám tam jinou vzpomínku. Když jsem rukoval na vojnu do VTJ Tábor, vyjednal jsem si, že jsem se dostal na zápas Zbrojovka - Tábor. Zbrojovka vyhrála 7:0, já jsem nastoupil do autobusu hostí plného banánů a jel jsem na vojnu.
Syn: Taťka mi o Zbrojovce několikrát vyprávěl a bylo vždy zmíněno, jak silný klub to býval a je. Já osobně vnímám Zbrojovku jako prvoligový tým. Jenom za těmi Lužánkami jsem myslím nikdy nebyl.
