Vojáci z 25. protiletadlového raketového pluku ze Strakonic tyhle na dnešní poměry zastaralé zbraňové systémy se střelami země-vzduch ovládají mistrně.
S raketovými komplexy krátkého dosahu 2K12-KUB, v kódovém označení NATO SA-6 Gainful, jsou schopni ničit letadla, vrtulníky i řízené střely s plochou dráhou letu v malých a středních výškách - od 25 metrů až do 10 kilometrů. Účinný dostřel je pak až 23 kilometrů.
Čtyři baterie, které mají ve výzbroji, získala ještě československá armáda v polovině osmdesátých let minulého století, podobně jako další státy někdejší Varšavské smlouvy. A jedinou modernizací za celou dobu služby byl přechod z analogového ovládání na digitální.
„Tři prsty smrti“ - podle tří raket, které odpalovače na pásových podvozcích vezou - mají všechny dny své slávy už dávno za sebou. Ministerstvo obrany už se sice minimálně pět let poohlíží po novém moderním systému, který by přesluhující protivzdušnou obranu sovětské výroby nahradil.
Dosud však chyběly peníze. Za čtyři baterie, každou se čtyřmi odpalovacími zařízeními, střediskem velení a řízení a radarem, je ochotné zaplatit až 10 miliard korun. Původní plány počítaly s tím, že by smlouva mohla být podepsána do konce letošního roku.
Konec se nezadržitelně blíží
Právě letošní rok měla přitom armáda ve svém kalendáři ohledně výběru a pořízením nového systému SHORAD (SHOrt Range Air Defense) vyznačen červeně. Pořízení nového systému je i součástí aktuální Koncepce výstavby armády do roku 2030 jako jedna z priorit. V roce 2021 totiž vyprší nejzazší životnost komplexu KUB i raket 3M9M3E, kterých má armáda ve skladech ještě pár stovek a zřejmě je už nikdy nestihne ani cvičně vystřílet.
Masivní škrty by armádu připravily i o ponožky, řekl senátorům generál |
Protivzdušná obrana tohoto typu je přitom strategicky důležitou součástí při ochraně objektů důležitých pro obranu států. Například letišť, jaderných elektráren či dopravních uzlů a průmyslových aglomerací. A pochopitelně také dalších jednotek armády. Bez moderní náhrady by musela armáda na tuto schopnost rezignovat.
Vývoj systému KUB začal už v 50. letech minulého století, v roce 1967 byl systém zaveden do výzbroje sovětské armády a později do ostatních armád někdejšího východního bloku.
Bojové komponenty komplexu - tedy odpalovací zařízení i mobilní radary a velitelské a řídící centrum jsou instalovány na vysoce mobilních pásových podvozcích s pancéřovou ochranou a s vlastními zdroji elektrické energie.
Součástí každé palebné baterie pak jsou také dva nabíjecí přepravníky na podvozcích obstarožních sovětských vozidel Zil-131, každý veze 3 rakety. Znovunabití protiletadlových řízených střel z přepravního na odpalovací zařízení zabere špičkově vycvičené osádce asi 10 minut.
„V současnosti je tento systém již technicky zastaralý a jeho náhrada za moderní protiletadlové raketové komplexy středního dosahu je nevyhnutelná,“ uvedl velitel strakonického pluku Ján Sedliačik.
Ostré střelby českých vojáků z protiletadlového komplexu 2K12 KUB na pobřeží Baltu
Zastaralost celého komplexu se projevuje už dlouhou dobu a armáda sama přiznává, že se ve službě tyto raketové systémy daří ještě držet jen díky šikovnosti a vynalézavosti armádních specialistů ze strakonického střediska kontroly a seřizování. Za úkol mají opravy a odstraňování závad, které jsou už velmi časté.
„Většinou řešíme notoricky známé závady, které se opakují. Víme, jak se projevují, nemusíme tedy provádět žádná složitá laboratorní měření,“ konstatoval náčelník střediska Jindřich Vlasák. Největší problém podle něj bývá nahradit součástku, jež přestala fungovat. „Většina originálních náhradních dílů, z tehdejší sovětské výroby, už není k dispozici,“ doplnil.
Tři prsty smrti v akci. Čeští vojáci poprvé stříleli raketami v noci |
A není tajemstvím, že protiletadlový systém KUB funguje už jen díky tomu, že příslušníci jeho střediska, dokážou v tomto ohledu dělat zázraky.
„Hledáme různé alternativy, abychom se obešli bez porouchaného dílu a technika při tom fungovala. K tomu samozřejmě potřebujeme čas a podmínky,“ řekl Vlasák s tím, že práci ztěžuje i personální podstav, který středisko trápí.
Sám podle svých slov neskrývá radost z toho, když se středisku podaří odstranit nějakou těžkou, netypickou závadu. „To si pak říkám - použil jsem mozek a konečně to k něčemu bylo,“ dodal.
Náhradu nabízí několik výrobců
Projekt pořízení nového moderního protiletadlového systému počítá s vyzbrojením čtyř baterií, každé se čtyřmi odpalovacími vozidly, střediskem velení a řízení a 3D radiolokátorem. Komponenty by podle požadavků armády měly být umístěný na podvozcích vozidel Tatra 815-7 s uspořádáním 8x8 a měly by se dát přepravovat transportními letadly C-130 Hercules, C-17 Globemaster nebo A-400M.
Samozřejmostí je pak vybavení datovými a komunikačními systémy, propojitelností do další architektury obrany a vysokou odolností proti rušení, balistická ochrana podle norem NATO. Podmínkou je pak silné zapojení domácího obranného průmyslu do zakázky.
Výcvik manipulace s raketami při nabíjení a vybíjení odpalovacího zařízení protiletadlového systému 2K12-KUB
Na průzkum trhu ministerstvu obrany už před lety odpovědělo několik předních výrobců. Německý koncern Diehl nabízel systém IRIS-T, americký gigant Lockheed Martin a nadnárodní MBDA systém MEADS, izraelský Rafael systém SPYDER-MR a také norsko-americká konsorcium Konsberg-Raytheon systém NASAMS.
Právě ten je mnohými experty považován za zajímavou možnost pro české poměry, protože za hlavní prvek k ničení vzdušných cílů používá pozemní verzi letecké řízené střely AMRAAM, kterými jsou jinak vyzbrojeny i letouny Gripen v českých službách.
Do konečného výběru ale budou muset strakoničtí rakeťáci včetně nových profesionálů, kteří k jednotce míří, ještě stále pilovat a udržovat některé unikátní dovednosti. Jako třeba nabíjení takřka šestimetrových a přes půl tuny vážících raket ruské výroby.
Při nabíjení a vybíjení odpalovacího zařízení spolupracuje hned pět vojáků. Důležitá je jejich naprostá sehranost a u jeřábníků, kteří rakety z doprovodných vozidel přemisťují, pak také prostorová představivost.
Ovládání jeřábu vyžaduje přesné a plynulé pohyby. Není tajemstvím, že strakoničtí vojáci je trénují pomocí netradičních pomůcek. Používají například olovnici, připevněnou na hák jeřábu, se kterou se musí trefit do otvoru ve stojanovém věšáku. Citlivou manipulaci procvičují pak třeba s kyblíkem naplněným vodou, který pomocí jeřábu přenášejí z jednoho místa na druhé a nesmí při tom obsah vylít.
Parádním „majstrštykem“, kterým řídící výcviku občas prověřuje dovednosti vojáků, je krabička od sirek. Otevřenou ji položí na židli a vojáci ji musí pomocí háku jeřábu zavřít, aniž by ji rozmáčkli.
Češi vylepšili „tři prsty smrti“, ruské rakety pomalu docházejí |
Zajímavostí je, je na objednávku ministerstva obrany už v roce 2012 přitom pardubičtí výzkumníci z firmy Retia ve spolupráci s armádou dokončili „prototyp“ možné modernizace systému KUB tak, aby byl schopen odpalovat moderní střely namísto zastaralých ruských raket.
Dosadili moderní střely Aspide světového nadnárodního výrobce MBDA. Pro integraci musel být zcela změněn řídicí systém. Z původního zařízení tak zůstal pouze skelet. vyměněny byly nejen odpalovací rampy, ale také sledovací zařízení a instalován byl nový počítačový systém, který celý raketový komplet navádí na cíle a ovládá.
Obrana si však v té době kvůli úsporným škrtům v rozpočtu nakonec modernizaci, která by životnost komplexu KUB o pár let prodloužila, nemohla dovolit a z projektu sešlo.
