VIDEO: Kvůli rouškám nevidíme úsměv, říká kaplan o rozmluvách s nemocnými

I pro Marka Františka Drábka se náplň práce v poslední době změnila. Jako nemocniční kaplan promlouvá s pacienty, kteří onemocněli koronavirem. „Necítím z nich strach o život. Ale bojí se o příbuzné, které dlouho neviděli,“ řekl v rozhovoru po Skypu.

Rozstřel

Sledovat další díly na iDNES.tv

Za život vyslechl stovky těžkých příběhů. Možná už jich byly i tisíce. Mluvil s umírajícími pacienty i jejich příbuznými. O životě, smrti, naději i o tom, co po životě přijde. Přesto poslední týdny zažívá něco, co je i pro něj nové. Počínaje zdánlivou maličkostí.

„Kvůli rouškám nevidím na pacientech úsměv a oni ho nevidí na mně. I když občas říkají, že ho poznají alespoň z očí,“ říká Marek František Drábek, hlavní nemocniční kaplan v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.

NEMOCNIČNÍ KAPLANKA: Lidé mají stále předsudky, o bohu přitom mluvit nemusíme

„Všechen personál je oblečen do ochranných prostředků, takže k lůžku přijde vlastně takový kosmonaut. Je těžké rozlišovat, kdo je kdo, a lidi si pamatovat. Sice u nás nemáme ty nejtěžší případy, ale atmosféra v nemocnici je teď opravdu jiná.“

Strach však pacienti podle jeho slov nemají. „Ne ve smyslu, že by se báli o vlastní život,“ vysvětluje kaplan. „Ale mají strach o své příbuzné. Sami jsou tady, a když to jsou starší lidé a žijí v domácnosti s partnerem, tak ten partner zůstává sám, bez sociálního kontaktu. To je trápí. Jsou zavření v nemocnici a nemůžou se setkat s lidmi, které mají rádi nebo se kterými žili.“

Mluvit s příbuznými patří k jeho práci stejně jako rozmluvy s nemocnými. „Neplatí nutně, že když mají strach blízcí, má ho i pacient,“ tvrdí Marek František Drábek. „Důležitá je jiná věc – jak moc otevřeně se o nemoci v rodině mluví a jak spolu pacient a zbytek rodiny projdou jednotlivými jejími etapami. Pokud ano, je konec pro všechny mnohem snazší. Pokud ne, může po něm zůstat napětí.“

I po letech v pozici kaplana se občas objeví příběh, který na něj dolehne a myslí na něj víc než na jiné. „Jsou to vždy případy, které nějakým způsobem zůstaly přetržené,“ popisuje. „Pacientovi jsem něco slíbil a už jsem to nemohl splnit. Nebo jsem se nestihl rozloučit. To neznamená, že bych k němu přišel, potřásl mu rukou a řekli jsme si bye. S člověkem, který odchází, se spíš loučím vnitřně. A ano, jsou i případy, v kterých bych dnes postupoval jinak.“

Samozřejmě často závisí i na věku nemocného. Je jiné vidět umírat člověka devadesátiletého a proti němu mladou matku tří dětí. „U vrstevníků si kladu spoustu otázek. Především jaké to bude pro mě, až bude umírat. Jestli za mou budou chodit lidi a řeknou: Jo, to je ten kaplan, co byl chytrej, a podívejte se na něj. Nebo jestli budu jako ti, kteří sice jsou na smrtelné posteli, ale vy se na setkání s nimi těšíte. Možná to zní divně, ale od lidí na sklonku života jsem se toho spoustu naučil. Oni už si na nic nehrají a jdou hned na hranu velmi intimních věcí. Vždy jde opravdu o to, jak se příběh uzavře. A tam tolik nezáleží na věku. Samozřejmě je umírání mladého člověka bolestivé a těžké. Ale podobné věci se bohužel dějí a i takový příběh se může zakončit hezky. To neznamená, že se nebrečí. Ale jak pro nemocného, tak pro jeho blízké se život nějak uzavře.“

Pacientů, kteří si chtějí popovídat, je hodně, říká nemocniční kaplan

Jako kaplan má však Marek František Drábek ještě jednu náplň práce. Rozmlouvá i s nemocničním personálem, tedy se sestrami a doktory. I to se za uplynulé týdny změnilo. „Snažíme se co nejmíň potkávat. Já chodím na oddělení, kde jsou pacienti s koronavirem, a proto nechodím na žádná jiná. Tam zase pracují jiní kolegové.“

Na nemocničním personálu vidí, jak je v poslední době unavený a vyčerpaný. Fyzicky i psychicky. Třeba i z věci, která se na první pohled může jevit jako maličkost. „Několik hodin denně musejí být v ochranných oblecích,“ popisuje kaplan. „Vidím to u sebe: potíte se v nich, špatně se v nich dýchá i chodí. Jste léta zvyklí na nějakou rutinu a teď je vše jinak. Pořád se musíte převlékat a dávat si pozor, na co a jak sáhnete.“ K tomu na personál doléhají zprávy z okolí. „Třeba slyší, že se někde nakazil jejich kolega. Pak můžou mít strach, že se nakazí taky a přinesou to domů.“

A co on sám? Bojí se? „Ani ne,“ uzavírá Marek František Drábek. „Když se nakazím, říkám si, že jsem dost mladý na to, abych to překonal. Ale bojím se jiné věci - že bych pak nemohl být se svými kolegy a ve službě, kterou mám rád.“