Novela zákona o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích, kterou Federální shromáždění přijalo o pouhý den dříve, nejen rušila cenzuru, ale také výrazně uvolnila podmínky pro fungování novin a časopisů. Ty mohli nově vydávat i českoslovenští občané nebo (s povolením úřadů) zahraniční právnické a fyzické osoby. Výrazně se také uvolnil proces registrace vydavatelů, kterým novela zákona vycházela vstříc v případě nečinnosti povolovacího orgánu.
Ze všech změn zavedených novelou zákona, původně přijatého už v roce 1966 (zcela nová norma byla přijata až v roce 2000), bylo nejvýraznější definitivní zrušení cenzury. Ta se v československém právním řádu totiž znovu objevila po několikaměsíční přestávce v září 1968, zákon tehdy mimo jiné zřídil Úřad pro tisk a informace (ÚIT). Jednalo se přitom o cenzuru následnou, represivní, která vedla normalizační šéfredaktory k tomu, že nezaměstnávali lidi, kteří by mohli působit potíže.
Kontrolu tisku vyžadovaly také takzvané moskevské protokoly, které byly výsledkem jednání unesených československých politiků se sovětským vedením v Moskvě v srpnu 1968. Nově zřízený úřad měl za úkol zajistit nezveřejňování informací, které by byly v rozporu se zájmy strany. Koncem roku 1980 pak vznikl zastřešující Federální úřad pro tisk a informace, který formálně odpovídal federální vládě, ve skutečnosti jej ale řídila přímo tehdejší Komunistická strana Československa.
Cenzoři kontrolovali i dopisy, noty nebo úmrtní oznámení
Komunisté přísný dohled nad tiskem uplatňovali již od roku 1948, v lednu 1950 se pak předsednictvo ÚV KSČ zabývalo návrhem tehdejšího generálního tajemníka Rudolfa Slánského na zřízení Úřadu pro kontrolu publikací. Aby byl tisk plně podřízen oficiální ideologii, zavedla tehdejší komunistická moc kontrolu hospodaření s papírem. Ještě striktnější omezení přišlo na začátku 50. let, kdy byla zavedena povinnost registrovat tiskařské a rozmnožovací stroje.
Pojmu cenzor se ale snažili vyhnout, synonymem pro funkci se stal výraz „plnomocník“. Kontrolu nad prací novinářů vykonávalo nově zřízené ministerstvo informací a propagandy - a také Svaz novinářů. Během stalinské éry byla také zřízena Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Cílem cenzorského úřadu byla ochrana státního, hospodářského, služebního a vojenského tajemství, a to v „obecném zájmu“.
Požádal o autogram, musel na výslech. Estébáci denně četli tisíce dopisů |
Cenzoři kontrolovali nejen knihy a denní tisk, jejich pozornosti neušly ani noty, mapy, obecní kroniky či cirkusová vystoupení a úmrtní oznámení. Stranou nezůstaly ani dopisy, na zvláštní poště Praha 120 na pražském Senovážném náměstí byl kontrolován veškerý poštovní styk s „kapitalistickou cizinou“.
Krátké uvolnění přišlo teprve na konci 60. let, už od roku 1967 československé noviny a časopisy požívaly faktické svobody tisku, který ovšem ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Za první republiky bílá místa, za války i smrt
Cenzura ovšem existovala i v prvorepublikovém Československu. Po roce 1918 byly přijaty rakousko-uherské předpisy zaručující svobodu projevu, které ale zároveň nevylučovaly možnost státního dohledu. Ústava z roku 1920 pak fakticky poskytla prostor pro následnou cenzuru. Neexistovala ale předběžná cenzura, úřad ale dostával první výtisky novin a v případě závadného textu pověřil policii, jež první vydání zabavovala po trafikách. Druhé vydání potom vyšlo už s bílými místy po cenzurních zásazích.
Během druhé světové války a nacistické okupace kontrolovalo vydávání, rozsah, obsah či výši nákladu tiskovin předsednictvo protektorátní ministerské rady. V protektorátu byla zavedena předběžná cenzura. Tehdejším novinářům hrozila za „nevhodný“ článek i smrt. Například ještě začátkem roku 1945 byli za vlastenecky laděnou kritiku koncertu České filharmonie v Českém slovu popraveni autor článku i odpovědný cenzor.
