První československou ústavu přijalo Národní shromáždění 29. února roku 1920, začala platit o pár dní později 6. března. Definitivně potvrdila republikánské zřízení nového státu. Podle Ladislava Vojáčka z Právnické fakulty Masarykovy univerzity odpovídala dobovým nárokům na ústavní zakotvení organizace a výkonu státní moci a vztahu státu a občana. Její tvůrce inspirovala jak domácí ústavní tradice, tak platné ústavy evropských i mimoevropských zemí.
„Ústava byla úspěšným a mnohostranným kompromisem i s těmi, kteří se nemohli zapojit do její přípravy a schvalování, tedy především s národnostními menšinami,“ vyzdvihuje její přednosti Vojáček.
Jazykový zákon například umožňoval výrazně zastoupeným menšinám užívat jejich jazyk v oficiálním styku, tedy na úřadech, soudech či ve školách
Ústava nově vzniklé republiky byla v mnoha ohledech moderní. „Snažila se zavést i ve střední Evropě některý z prvků liberální demokracie západoevropského stylu, zejména založeného na parlamentní republice, zajistit občanská práva nebo rovnoprávnost mužů a žen,“ říká děkan pražské právnické fakulty Jan Kuklík.
Ženy spolu s přijetím ústavy získaly plné volební právo a mohly vůbec poprvé volit i do parlamentu. „Ženy se tehdy staly definitivně občankami,“ podotkla historička Dana Musilová z filozofické fakulty v Hradci Králové.
„O ženách se do té doby rozhodovalo o nich bez nich. Ženy získaly právo být reprezentovány a právo podílet se. Ať už volbou nebo přímou účastí v politice, na rozhodování o zákonech, které na ženy vždy dopadaly, ale ženy je bez volebního práva nemohly nějak ovlivnit,“ shrnuje politoložka a kurátorka Národního muzea Jitka Gelnarová s tím, že v té době u nás působilo silné ženské hnutí s mnohaletou tradicí.
O skutečné rovnoprávnosti nemohla být řeč
Ovšem podle právníka Vojáčka se změny, i přes jejich ukotvení v ústavě, prosazovaly těžce. „Bod, který neuznává výsady pohlaví, byl pouhou proklamací. Mnozí zákonodárci nebyli přesvědčeni o opodstatněnosti tohoto bodu,“ tvrdí s tím, že ačkoliv se za první republiky postavení žen zlepšilo, o skutečné rovnoprávnosti podle něj nemůže být řeč.
V období první republiky zůstávala stále v platnosti celá řada diskriminačních zákonů a pravidel. „S uplatňováním ústavy to již tak slavné nebylo,“ hodnotí děkan Kuklík. Byl to například občanský zákoník, který určoval, že veškerá práva v rodině náležela pouze muži. „Manželka a děti byly pod mocí manžela, který byl hlavou rodiny a řídil domácnost. Matka zase přebírala péči o dítě,“ dodává.
„Pomocí volebního práva mohly ženy, voličky nebo přímo poslankyně a senátorky, efektivněji bojovat za zrušení podobných norem. I když v tomto konkrétním případě se jim to bohužel nepodařilo, zákoník zůstal v platnosti po celé období první republiky,“ shrnuje politoložka Gelnarová.
Co tedy první československá ústava z roku 1920 přinesla? Podle právníka Vojáčka vytvořila dobrý právní podklad pro fungování československého státu jako společného státu Čechů a Slováků se silně zastoupenými národnostními menšinami.
„Že v realitě vše nefungovalo, jak by mohlo, už nepadá na vrub ústavy. Byl to důsledek toho, že ve všedním životě ona vůle po hledání všestranně přijatelných kompromisů rychle opadla. Sebelepší právní předpis totiž nezaručí, že vše bude fungovat jak má, jen k tomu narovnává cestičku. A naopak i se zpackaným zákonem jde dojít ke slušnému výsledku, ovšem přes spoustu výmolů. Spíše než v zákonech je to v lidech,“ zakončil.
Boj za rovná práva
Podobu první československé ústavy významně ovlivnila osobnost Tomáše Garrigua Masaryka. Výrazně ho ovlivňovala manželka Charlotte. „Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol,“ nechal se slyšet.
Charlotte se také významně zasadila o to, aby v první ústavě byly ženy ve všech oblastech života postaveny na roveň mužům. Ale nebyla to jen ona, kdo k rovnosti žen a mužů přispěl.
Ženy a volební právo ve světě1893: Nový Zéland 1902: Austrálie 1906: Finsko 1913: Norsko 1915: Dánsko, Island 1917: Rusko 1918: Německo, Polsko, Velká Británie, Rakousko 1920: USA 1922: Irsko 1931: Španělsko 1945: Francie, Japonsko, Itálie, Slovinsko, Maďarsko 1948: Belgie 1949: Čína, Indie, Chile 1956: Egypt 1960: Kypr 1971: Švýcarsko 1976: Portugalsko 1999: Katar 2005: Kuvajt 2012: Saúdská Arábie (v roce 2011 získaly ženy volební právo pouze na místní úrovni) |
Boj o volební právo jako součást emancipačních snah českých žen se do popředí dostal především na přelomu 19. a 20. století. Zápas žen o emancipaci narážel na odpor zastánců i zastánkyň tradičních konzervativních názorů, podle kterých nejsou ženy rovnocenné s muži.
Některé ženy sice mohly volit a být voleny už před první světovou válkou například do českého zemského sněmu. „Aktivistkám šlo však o to, aby bylo volební právo skutečně všeobecné, a aby mohli jak muži, tak i ženy volit do všech zastupitelských sborů. To se jim však přes veškeré úsilí před první světovou válkou nepodařilo. Ukázali však, že chtějí a umí za svá práva bojovat,“ říká historička Musilová.
Známá česká bojovnice za práva žen a zakladatelka Výboru pro volební právo žen Františka Plamínková objevila ve volebním řádu do zemského sněmu skulinu, volebního práva totiž ženy výslovně nezbavovala. Voleb do zemského sněmu se tak v roce 1908 zúčastnily tři ženy - Karla Máchová, Marie Tůmová a Božena Zelinková. Posledně jmenovaná však krátce před volbami odstoupila. Neuspěla nakonec ani Máchová a Tůmová.
Až v roce 1912 uspěla v doplňovacích volbách do českého sněmu Božena Kunětická-Viková, která se tak stala historicky první poslankyní nejen u nás, ale i ve střední Evropě. I když jí do sněmu nepovolili vstoupit, výrazně tím posílila povědomí o ženských právech.
Emancipační snahy českých žen však následně přerušila první světová válka. Se vznikem nového státu v roce 1918 ženy znovu začaly o svá práva bojovat. Zasedly v Revolučním Národním shromáždění. Poprvé mohly volit na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva v obecních volbách v červnu roku 1919 a o rok později stvrdilo boj za rovnoprávnost přijetí ústavy.
VIDEO: Před 100 lety: Československá ústava nahradila tu prozatimní víc jak rok po vzniku republiky:
