Jednou jste prozradil, že k sedmdesátinám jste dostal jako dárek sedmdesát lahví vína, tudíž letos by jich mohlo být ještě o pět víc...
To by bylo krásný. Pokud to mladí dodrží, tak to bude paráda. Červené suché víno já můžu v každém ročním období a v každém věku.
A z těch minulých sedmdesáti lahví vám ještě nějaká zbyla?
Jejda, kdepak. Já nevím, oni snad ty flašky dělají čím dál menší nebo co. Jinak to není možné. (směje se)
Připouštíte si svůj věk?
Dokud zdraví slouží, a to zatím zaplať pánbůh ano, tak ani ne. Jasně, někdy se připomene, třeba když některý z kamarádů odejde tam nahoru. To si pak člověk řekne: No jo, už se kácí v našem lese.
Takže se dá říct, že vám věk připomínají hlavně novináři, když se blíží nějaké jubileum?
(usmívá se) Je to tak.
Jiří Holík
|
Slavit sice nehodláte, ale jak si užíváte léto?
Teď zrovna tady máme třináctiletou vnučku. Budoucí paní ředitelku, jak já říkám. (směje se) A taky nám sem mladí asi vrznou psa.
A vnučka se věnuje nějakému sportu?
Její táta je Marek Pakosta (bývalý volejbalista a současný předseda Českého volejbalového svazu – pozn. red.), takže dělá volejbal.
Když už jste zmínil svého zetě, pořád se ještě staráte o tréninkové golfové hřiště, které vlastní kousek od Jihlavy?
Jasně. A dokud to půjde, tak tam budu. Je tam klid, pohoda. Přijde pár kamarádů, pokecáme. Někdy je práce víc, někdy míň. Jsem tam spokojený.
Takže s bývalými spoluhráči se setkáváte pořád?
Určitě. A jednou do roka děláme větší sraz na Hluboké u Milana Vopičky, kam jezdí i kluci, s kterými jsem hrával v reprezentaci. Také s olympioniky se pravidelně scházíme. Vždy před Vánocemi.
A pořád je při vašich setkáních hlavním tématem hokej?
Už ani ne. Nejprve probereme zdraví, sport všeobecně a pak politiku, u které se pravidelně pohádáme. A víte, co je na tom nejhorší? Že se čím dál míň bavíme o ženských. Na tom je nejvíc vidět, že roky přibývají. (směje se)
Říkáte, že o hokeji už moc nemluvíte. To znamená, že se na něj v Jihlavě během sezony ani nezajdete podívat?
Letos jsem nebyl ani jednou. Jo, někdy se podívám v televizi. Třeba na mistrovství světa jsem koukal na některé dobré zápasy. A taky na NHL občas mrknu. Ale celkově mě teď baví jiné sporty. Třeba lehká atletika, Diamantová liga. Nebo tenis.
Ani série Dukly s Jágrovým Kladnem vás nepřilákala?
Ne, opravdu ne.
Nicméně výsledky jste určitě sledoval. Věřil jste, že by se Jihlava mohla vrátit do extraligy?
To je složitější. Myslím, že Béďa Ščerban (jednatel Dukly – pozn. red.) v těchhle podmínkách dělá maximum, ale problém je zimák. Pořád se neví, co s ním bude. Teď se mluví o tom, že nový vybudují na starém místě, ale tím podle mě hokej v Jihlavě skončí.
Proč myslíte?
No protože si nedovedu představit, že bych jako hokejista měl tři roky jezdit furt po jiných městech. A doma vůbec nehrát.
Jinými slovy byste byl raději pro stavbu nového stadionu na úplně jiném místě?
Jo, to by se mi líbilo. Dneska chtějí všichni jezdit na hokej autem, takže by to bylo lepší i z hlediska parkování. Však ve světě mají taky většinou stadiony mimo město. Víte, já nechci kritizovat zastupitelstvo, pořád je to rozhodnutí za miliardu, což je na tu naši vesnici moc peněz. Ovšem na druhou stranu, kolik milionů už se utratilo za všechny ty projekty...
Do nové haly byste na hokej v Jihlavě vyrazil častěji?
Nevím, já prostě nemám rád davy lidí. Třeba teď už mám skoro alergii na davy, které chodí ven z politických důvodů.
Politika vás dokáže spolehlivě rozčílit?
Myslím si, že někteří pražští umělci už chtějí kecat úplně do všeho. No tak ať jdou sami do politiky, ať ukážou, co umí. Teda pokud je lidi zvolí.
Co konkrétně vám vadí?
To, co se děje celkově. A nejen u nás. Ve Švédsku už se třeba nebude moct kouřit ani doma na záchodě. Já beru to, že se nekouří v restauracích, budiž. Ale proč by se nemohlo kouřit venku? Všichni mají pořád plnou hubu svobody a demokracie, ale přitom přichází jeden zákaz za druhým.
Dobře, ale co konkrétně vám vadí na demonstracích proti současné vládě?
Vadí mi například to, jak jsou ti lidi sprostí. Ty jejich transparenty... Pro mě jsou to, nezlobte se, blbci. A může si vykládat kdo chce co chce. Kdekdo je tam schovaný v davu, ale kdyby měl konkrétně tomu člověku říct do očí, co si o něm myslí, tak uhne. Samý hrdina! Ať si jsou protestovat, ale proč jsou tak sprostí? Vždyť ti lidi, co jsou ve vládě, byli přece zvolení. Já si pak říkám, jestli má vůbec cenu k volbám ještě chodit.
Co byste navrhoval?
Podle mě by byl nejlepší většinový systém, nebo jak tomu říkají. Prostě pokud někdo vyhraje, ať vládne, ať to tady řídí. Lidi to tak chtěli. A jestli to bude dělat blbě, tak půjde. Jenže tady se pořád tvoří nějaké koalice. Proč?
Vy jste zatím byl u voleb pokaždé?
Jo, vždycky. A vzpomínám si, jak za mnou jednou ještě za komunistů přišli z místních novin a ptali se mě, co říkám volbám. Já tehdy vůbec nevěděl, co mám říct. Nakonec jsem odpověděl, že pro mě by byly volby úspěšné, pokud se podaří splnit sliby, které se daly. Říkal jsem si, že to by mohlo projít. (směje se)
A prošlo?
Víte, že ani nevím, jestli to nakonec otiskly?
"Dnes se na děcka nesmí křiknout. Ať jdou s tou americkou výchovou někam." |
Vás osobně aktivní politika nikdy nelákala? Neměl jste chuť něco změnit?
Ne, to ne. Řeknu vám, že to není prostředí pro mě. Jeden vyhraje volby a druzí na něj hledají kdeco. Nás třeba Rusáci porazili, my jsme je nesnášeli, ale uznávali jsme je. Jenže politici nemají sportovního ducha.
Po skončení hokejové kariéry jste chvíli učil na základní škole. Lákalo by vás být kantorem v dnešní době?
Jen to ne! Já vždycky říkám, že by mě ráno přijali a už odpoledne by mě zase propustili. To, co si dneska děcka nebo jejich rodiče dovolí, to je strašné. Já, když děcka zlobily, tak jsem je bacil hokejkou přes zadek a byl klid. Za nás byl učitel pro žáky autorita.
Plácnutím žáka byste si v současnosti zadělal na pořádné problémy...
No právě. Dneska se na děcka nesmí ani křiknout. Hned je zle. Kolikrát člověku nad tím zůstává až rozum stát. Prostě s tou americkou výchovou, kterou sem zatáhli, ať jdou někam.
Teď se klade hlavně důraz na pozitivní motivaci, aby si dítě víc věřilo...
Furt se musí jen chválit, nekritizovat. Mě s bráchou náš táta za celej život nepochválil. Jen mámě občas řekl: Ti kluci hráli fakt dobře. My od něj nic podobného neslyšeli. A že bychom z toho měli nějaké trauma, to si opravdu nemyslím.
Na druhou stranu mají dnešní děti ve školách nesrovnatelné vybavení...
Je pravda, že když takhle jdu někdy kolem školy, kde jsem učil, tak si říkám: to je parádní hřiště, tady by se dělal tělocvik krásně.
Za vás byla jen škvára...
A pískoviště. Pamatuju si, že v době, kdy bouchl Černobyl, jsem honil děcka po písku, protože tráva nikde nebyla. Všude se prášilo. A pak jsem přišel domů, pustil si rakouskou televizi a slyšel, jak říkali, že kvůli výbuchu v Černobylu by děti neměly chodit na pískoviště. To jsem se lekl. Přitom tady vám nikdo nic neřekl. Až za několik dnů se objevily první informace.
Bráchové Na mistrovství světa v roce 1972 v Praze se bratři Jiří (vlevo) a Jaroslav Holíkové radovali z titulu světových šampionů.
Dlouhá léta žijete v Jihlavě, ale pocházíte z Havlíčkova Brodu. Jak často domů jezdíte?
Od doby, co máma není, už málo. Zajedu jen na hrob. A taky se každý rok scházíme s maturitní třídou.
Pořád se vás schází hodně?
Jo, ale většinou ženský, chlapi nějak vymírají. I když pár nás ještě zůstalo. (směje se)
Doktorům se pořád úspěšně vyhýbáte?
Pokud sebou někde neplácnu, jako tuhle na zahradě, když jsem si zlomil palec, tak docela jo. Zdraví díkybohu na ty roky slouží. Ale věk nezastavíte, vždyť i s manželkou už jsme spolu padesát let. Říkám jí: jak jsem to s tebou mohl tak dlouho vydržet? A ona na to: Co ty se mnou, ale jak já s tebou! (směje se)
Jestli se nepleteme, před svatbou jste měl v době, kdy jste se na kládách za Vídní se spoluhráči z Dukly v roce 1968 rozhodovali, jestli se vrátit do okupované země, nebo zůstat v Rakousku...
Jo jo, ženil jsem se v dubnu 1969. Pro návrat jsem ovšem tehdy nebyl jen kvůli svojí nastávající, ale i kvůli rodičům. Neuměl jsem si představit, že bych je už třeba nikdy neviděl. Víte, já sice na tuhle republiku někdy nadávám, co jsme tady za lidi, ale celkově ji mám rád.
"Podle mě by si lidi, kteří emigrovali, zasloužili medaili za statečnost." |
Přesto: neuvažoval jste někdy o tom, co mohlo být, kdyby? Dnes jste třeba mohl být legendou NHL...
Vidíte, to mi připomíná, že jsem před pár dny mluvil s Vencou Nedomanským a gratuloval mu k uvedení do Síně slávy NHL. Taky to neměl lehký. V roce 1974 byl dva dny před tím, než utekl, u mě na návštěvě.
Věděl jste, co má v plánu?
Tušil jsem to, ale takové věci se nikomu neříkaly. Kolikrát ani rodině.
Vy jste opravdu nikdy o emigraci neuvažoval?
Ne. Podle mě by si lidi, kteří emigrovali, zasloužili medaili za statečnost. To nebyla legrace. Když odcházeli, vypadalo to, že na věky. Neříkám hokejisti, třeba Petr Nedvěd, Petr Klíma nebo Franta Musil. Ti uměli jazyk, měli peníze... Ale odtud taky odcházeli lidi, kteří měli dvacku v kapse. A přesto se za hranicemi prosadili.
Vám stačilo za hranice vyjet a zase se vrátit?
My jsme jezdili třeba do Ameriky každý rok. Až jsem byl za to někdy pořádně naštvaný. Nechtělo se mi, cestování mi lezlo krkem. Přitom lidi tehdy nemohli skoro ani na Balaton.
Uvažoval jste někdy nad tím, jestli byste vyčníval se svým hokejovým uměním i dnes?
Myslím, že v některých podmínkách jde dneska o úplně jiný sport. Pokrok je vidět ve všech odvětvích. I když v atletice se nepřestávám divit. Třeba Sotomayor (kubánský výškař – pozn. red.) kdysi skočil 245 centimetrů a nikdo ho za ty roky nedokázal překonat. Nebo co dokázal Bubka ve skoku o tyči. Nevím, jestli je nějaká hranice, přes kterou se prostě nedá přejít.
Jiří Holík, Jaroslav Holík a Jan Klapáč (zleva), tři českoslovenští reprezentanti na MS 1969
Když vidíte výsledky současné české hokejové reprezentace, jste rád za dobu, v níž jste hrával?
Já si nemyslím, že by český hokej nějak výrazně upadal. Pořád hrajeme dobrý hokej, pořád patříme k těm nejlepším. Jen prostě neuděláme medaili. Každopádně my měli štěstí nebo možná i smůlu, že jsme hráli v době, kdy byli Rusové nejlepší na světě, svým pojetím lepší než profíci ze zámoří. Ruského hokeje si moc vážím. Podle mě udělali právě Rusáci pro rozvoj hokeje nejvíc.
Ovšem byla také doba, kdy jste tehdejším soupeřům ze Sovětského svazu nemohli přijít na jméno...
Jasně, to bylo po okupaci. V devětašedesátém roce na mistrovství světa jsme jim naši nenávist dávali hodně najevo. I když... My byli naštvaní na hráče, kteří přitom ale za nic nemohli. To bylo rozhodnutí pošuka Brežněva a politbyra. Jenže oni holt byli první na ráně.
Takže s odstupem času je vám jich líto?
Jo, kolikrát si tak říkám: Tys byl ale vůl, copak oni za to mohli? Oni byli tehdy chudáci tak vyděšení, nevěděli, co se děje. Diváci na ně ve Stockholmu pískali, naopak my měli obrovský aplaus.
Později jste se se sovětskými protihráči už zase normálně bavili?
No jasně, protože to byli vesměs skvělí kluci. Třeba Jakušev, a moc rád jsem měl taky Staršinova. Ale je fakt, že pár let jsme s nimi nemluvili.
Dvakrát jste tehdy dokázali sbornou porazit a doma vás pak vítali jako národní hrdiny...
Je pravda, že třeba Nagano bylo čistě o sportovním nadšení, ale mistrovství světa v devětašedesátém na sebe nabalilo politiku. I lidi, co hokej nesledovali, se radovali, že jsme dali Rusákům na pr... Ještě dnes, a to už je padesát let, mě někdo z té starší generace pořád zastaví a řekne: Jo, to tehdy bylo něco.
Když odbočíme, s kým se teď hádáte u fotbalových přenosů, když už není naživu váš bratr Jaroslav?
Je pravda, že s bráchou jsme se u fotbalu hádali pořád. Já fandil Barceloně, on Realu. Přesně to vypovídalo o našich povahách – já byl pohodář, on rapl a rebel. (usmívá se) Teď už nemám komu zavolat.
A co někomu ze svých bývalých spoluhráčů? Nebo třeba trenéru Stanislavu Neveselému. Jste s ním pořád v kontaktu?
Jasně, s bratrem plukovníkem, jak se mu říkalo, pořád. Má teď nějaké zdravotní trable, ale když se někde rozpovídá, je slyšet všude. Ten chodí pravidelně i na hokej.
