První osoba množného čísla v titulku tohoto textu není překlep. Řeč je skutečně o nás, o těch z nás, kteří hluboce nesouhlasíme se současnou formou evropské integrace, s její nedemokratičností, s její zbytečnou a zcela neproduktivní centralizací, s jejím potlačováním základní jednotky uspořádání evropského kontinentu, kterou je už po tři století národní stát, nikoli stát imperiální, nikoli nadnárodní říše.
Ve výsledcích referenda o brexitu jsme viděli obrovskou šanci začít bourat celý „euovský“ domeček z karet, a proto jsme ho tak pozitivně přijímali.
Rozhodnutí britské veřejnosti ve všelidovém hlasování v roce 2016, zvaném brexit, jsme interpretovali jako svobodné rozhodnutí většiny občanů jedné členské země Evropskou unii opustit. Důvodem byla jejich nespokojenost s tím, že stále více se o Velké Británii nerozhodovalo v britském parlamentu a v britské vládě, ale v bruselských byrokratických strukturách. Jen a jedině a právě o tom se hlasovalo při referendu o brexitu.
Britské deníky referovaly o výsledku referenda různě. Deníky The Sun a Daily Mail slavily,list The Times brexit přirovnal k zemětřesení (25. června 2016)
Nelze přijmout dnešní rozpliznutí debaty na toto téma, její převedení na detaily a technikálie. Je důsledkem dosud neúspěšných jednání o realizaci brexitu mezi britskou vládou, sice rozpačitou, ale přesvědčenou o nezbytnosti dovést do konce téměř revoluční rozhodnutí britské veřejnosti (jakkoliv mnozí nejsme přesvědčeni o motivacích britské premiérky Theresy Mayové a o jejím způsobu vyjednávání s EU), a byrokratickým aparátem Evropské unie.
„Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla.“ |
Dnešní situace – po opakovaných hlasováních v britském parlamentu a po tvrdošíjném lpění vedení EU na své pozici – je v každém případě strašlivou prohrou všech evropských demokratů, kteří viděli v brexitu záblesk naděje do budoucnosti. Bohužel není náhodná, skoro se nám chce říci, že je nevyhnutelná.
Velká Británie byla při těchto jednáních nejasná, nedůrazná, nepřesvědčivá, což odráží vnitřní rozpolcenost jak v zemi samotné, tak v britské Konzervativní straně.
Vyjednavači, počínaje premiérkou Theresou Mayovou, která se nikdy netajila svým pozitivním vztahem k Evropské unii, očekávali normální vyjednávání, při němž by obě strany měly zájem dobrat se pozitivního výsledku. To byl fatální omyl.
Velká prohra
V terminologii teorie her by se dalo říci, že očekávali „kooperativní hru“, zatímco evropští vyjednavači od počátku hráli „nekooperativní hru“, zájem na pozitivním výsledku neměli. Velkou Británii chtěli ponížit a potrestat. Zcela logicky je výsledek, jaký je. Bez ohledu na to, jak to dopadne, je už dnes jasné, že je to pro nás – nespokojence s EU – veliká prohra.
Nepodařilo se rozšířit myšlenku, že je dnešní forma evropské integrace omylem. Tato myšlenka v posledních třech letech spíše utrpěla. Tak to vidíme my, kterým až zas tak moc nejde o britské reálie.
My jsme brexit interpretovali jako kritiku konceptu Evropské unie. Therese Mayové, stejně jako předtím Davidu Cameronovi, se podařilo celou debatu převést do diskuse o imigraci a na tomto hřišti premiérka nemohla v souboji s EU nikdy vyhrát.
Obecná debata o migraci je něco úplně jiného než debata o tom, jestli má být v Evropě potlačen národní stát a lidem v jednotlivých členských zemích má být vládnuto z Bruselu.
Nejde nám až zas tolik o to, jak to nakonec dopadne, jestli bude brexit tvrdý, měkký, nebo žádný. Šlo nám o to, jestli bude potvrzen tolik potřebný signál, že Evropa, vlastně Evropská unie, kráčí špatným směrem, nebo jestli to dopadne tak, že zvítězí přesvědčení, že se Velká Británie unáhlila a že se neumí rozhodnout.
14. července 2016 |
