Jedno je jisté: herečku, pro niž titulní roli režisér napsal, by měli tvůrci pozlatit. Od první věty, kdy Janžurová coby učitelka v důchodu zjevně lže své dceři, lékařce, že předepsaná antidepresiva bere – Vidíš přece, jak jsem veselá! – získává pro svou postavu sympatie, které bude potřebovat. Protože slušné starší dámě musí divák uvěřit, že se v zájmu veřejného blaha odhodlá k vraždě, aniž by měla vskutku pádný důvod.
Fotogalerie |
Když si chodí stěžovat na hlasitou hudbu nočních mejdanů, je mírná, zdvořilá, ale tak neústupně spravedlivá, až se na zabití jeví spíše ona sama než únavně jednobarevný padouch. Místní kápo, podnikatel a nadsamec, který čachruje s pozemky, využívá starostku a řídí domobranu: větší klišé komunální politiky snad neexistuje. Daleko působivěji přitom vystihuje třaskavé napětí mezi vetřelci na motorkách a starousedlíky z osady zaprvé vyladěná filmová výprava, zadruhé řetězec vzájemných sousedských schválností.
Jiskru však snímek dostane až ve chvíli, kdy se zábavně dojemná i dojemně zábavná hrdinka jako vystřižená ze světa Agathy Christie začne se vší důkladností připravovat na svou misi. Ať s westernovým hudebním podkresem cvičí střelbu, nebo pro běžeckou kondici oblékne tepláky bez gumy, drží Janžurová charakteristiku své postavy pod kontrolou; nejpůvabněji ve společných výstupech s Pavlem Liškou, který díky Teroristce příjemně překračuje ustálený stereotyp svých hereckých příležitostí.
Vrchol podívané představuje ozbrojená konfrontace, která by se dala pojmenovat Dívka s pistolí na třetí. Najednou se rodí divadelní veselohra jako vyšitá, se situačními gagy, vtipnými slovními přestřelkami i stupňovaným černým humorem. Stačí zmínit kouzelnou etudu Janžurové s puškou a telefonem či její starosvětskou omluvu příští oběti „Neberte si to osobně“. Právě pro takový okamžik z rodu břitké konverzační frašky stojí Teroristka za investici do vstupného.
Bohužel poté znovu spadne do kazatelské morality, kterou zčásti zachraňuje už jenom úsměvná rebelie zahrádkářů vůči cyklistům odkazující k Sedmi statečným. Dvě úzce související vady na kráse zkrátka Teroristka ani pod hereckou bravurou neschová. Jednak vratkou dramaturgickou stavbu, kvůli níž film zahodí takřka celou úvodní část, jednak polovičatou žánrovou stylizaci.
Kdyby se posunula ostřeji k bizarní komedii, pomohla by jak omezené zlodušské postavě Martina Hofmanna, tak dírám v logice. Protože motivace veškerých mstitelů jsou na vražedné melodrama přece jen dost chabé, kdežto pro bláznivější nadsázku by stačily bohatě.
