Při výběru povolání jste kdysi váhal mezi herectvím a veterinou. Vaše láska ke zvířatům je dodnes tak velká, že za vámi vaše doga Limpy občas chodí i na jeviště?
Po doze jsem toužil šestnáct let. Mezitím jsem samozřejmě měl několik jiných psů, ale rozhodnutí pořídit si něco tak výjimečného ve mně muselo dozrát. Když pak nastalo období, kdy jsme se s mou bývalou partnerkou rozešli, chtěl jsem mít vedle sebe skutečného parťáka, který umí dát najevo nejen svou sílu, ale i klid. Od doby, kdy jsem si Limpy před třemi lety přivezl z chovné stanice z Přeštic, jsme pořád spolu. A ano, občas za mnou vyrazí ze šatny i na jeviště.
Jak jste přišel na tak neobvyklé jméno?
Dětství jsem hodně trávil v Osečnici v Orlických horách, s tátou jsme vyráželi na různé výpravy do přírody a spoustu toho spolu podnikali. Tehdy asi vznikla moje přezdívka Limpimpon. Tak mi táta coby malému klukovi občas říkával. To slovo je odvozené od španělského limpáre, což prý znamená uklízečka, ale zároveň také loutka. V té době jsem asi taková loutka byl.
Říkáte, že jste si s vaším tatínkem kdysi vytvořil hravý, snový a idealistický svět, který tak trochu žijete dodnes. Jak se vám daří propojovat ho s realitou?
Snílek jsem byl vždycky, navíc jsem věčný optimista. I přes všechno, čím jsem si prošel v rámci podnikání nebo dalších věcí, které nebyly jednoduché, jsem neztratil víru v dobré konce. Hodně mi v takových časech pomáhal únik do svého světa, kde hrany nejsou tak ostré a trápení se tam nezdá tak veliké.
Zmínil jste období, kdy jste podnikal. Jak přesně vám to změnilo život?
Ta doba, kdy se s podnikáním u nás začínalo, byla hodně divoká. Ze začátku neměla moc mantinely, každý si je nastavoval sám. A já nikdy nebyl člověk, který by uměl předvídat a myslet za roh, co by kdyby. Se svou přímočarostí jsem hodně narazil a byla to velká rána. Odnesl jsem si nejen finanční šrámy, nebylo snadné dát je do pořádku. Ale co bylo horší, mělo to celé vliv i na moji psychiku. Přestal jsem spát a začal to řešit alkoholem, po kterém jsem sice usnul jako špalek, ale začalo to se mnou jít z kopce. Bohužel to začalo mít i neblahý vliv na mou divadelní práci.
Jsem moc rád za ty roky, které jsem mohl prožít v divadelním spolku Háta Olgy Želenské, i když to se mnou nebylo úplně lehké. Jednoho dne mi došlo, že už jsem roky nežil svůj osobní život, nepamatoval si, kdy jsem naposledy byl v kině, přečetl knížku, nebo se pomiloval. Vystoupil jsem z toho kolotoče a i když to chvíli bolelo, jsem šťastný, že jsem ten krok udělal. Mám víc času na rodinu, vyjíždíme si s mou bývalou partnerkou Simonou, se kterou jsme velcí přátelé, a s naší Claudinkou třeba do Londýna na muzikál Wicked nebo na výlety do Vídně. A je to skvělé.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: České století: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: Redakce: Rodinná pouta: |
Je pravda, že se chystáte zúčastnit konkurzu na obsazení české verze zmíněného muzikálu, který se u nás bude jmenovat Čarodějka?
Abych se přiznal, rád bych si v tom muzikálu zahrál už kvůli mojí Claudince. Je tam role profesora čaroděje, který zpívá dvě moc hezké písničky, tak na toho si ve skrytu duše myslím. Uvidíme, třeba to vyjde! S muzikálem už zkušenosti mám, odehrál jsem spoustu repríz s Dětmi ráje a v současnosti stále hraji v divadle Kalich v Krysařovi, i když to bude asi ještě něco jiného.
Na divadlo jste však nezanevřel.
Téměř rok jsem se dával dohromady a nedávno jsem se vrátil představením Dva nazí chlapi v posteli, jsem moc spokojený. Diváci jsou nadšení. Celý projekt produkoval Jirka Turek, vyjíždíme na zájezdy a máme krásné ohlasy. Musím samozřejmě poděkovat i kolegům Martinovi Krausovi, Dance Šinkorové, Martině Randové a režisérovi Antonínu Procházkovi za to, že mě vrátili na jeviště.
Vraťme se do vašich divadelních začátků. Coby adolescent jste hrál v Národním divadle, kde vám kolega Luděk Munzar předal své životní motto.
Musím přiznat, že odchod Luďka Munzara jsem moc oplakal. Zrovna včera jsem na něj při vystoupení vzpomínal, dal mi totiž do života vůbec největší herecký zážitek, který jsem v rámci své profese poznal. Bylo mi nějakých šestnáct sedmnáct let a pan Munzar potřeboval záskok do představení Lev v zimě, kde hrál v Národním hlavní roli.
Nabídku jsem tehdy dostal v pondělí a ve čtvrtek jsem měl stát na jevišti se sedmdesáti stránkami textu v hlavě. Pro mě bylo prioritou naučit se text, pan Munzar však trval na tom, ať si přinesu na zkoušku pastelky a pravítko. Chtěl totiž, ať si různými barvami přesně narýsuji svůj pohyb na jevišti.
Nejdřív mě to rozčilovalo, ale pak jsem pochopil, jak skvělou pomůcku mě naučil. Moje premiéra dopadla dobře, představení jsem pak hrál ještě asi padesátkrát a od pana Munzara jsem dostal jeho plakát s věnováním, který mám doma na zdi už pětatřicet let. Stojí na něm: Drahý Martine, pamatuj si, že jen z dobře narýsovaných věcí se dá stoupat do neznáma.
Jak vnímáte současný trend, kterým se Národní divadlo ubírá?
Byli jsme s dcerou Claudií v Národním na Babičce a hrál ji chlap. Vyděšení jsme z toho byli oba. Navíc jsem před časem slyšel rozhovor s jedním z šéfů Zlaté kapličky, který říkal, že Národní divadlo nepotřebuje diváka, že důležité jsou počiny. Nerozumím a nechápu.
Vaším vůbec prvním televizním seriálem, který jste točil ještě během studií, byl ten s názvem Bylo nás šest.
Tam jsme se sešli celá parta z ročníku. Já, Nela Boudová, Majda Bočanová, Míša Jílková nebo Tereza Brodská, navíc se tam poprvé objevili Ivana Chýlková nebo třeba Honza Šťastný. A pak samozřejmě slavný hit Dalibora Jandy Oheň, voda vítr! Ten nás pak provázel životem ještě dlouhá léta.
Pak následovali Chlapci a chlapi, kvůli kterým jste se prý později na vojně stal terčem šikany.
To způsobila Eva Vejmělková. Platonická láska nás všech z té doby. Načasování bylo tenkrát tak nešťastné, že jsem šel na vojnu hned poté, co jsem Chlapce a chlapy dotočil. A ještě než šel seriál v televizi, promítal se vojákům na jejich posádkách. Některým mazákům z té naší asi ležel v žaludku můj vztah k Evě, tak mě jednou odchytli, zavřeli do umývárny a dali nakládačku hadicí s tím, ať jim prozradím, jak to mezi námi doopravdy bylo. Nic jsem ale neprozradil! (smích)
V seriálu Vyprávěj nebo ve filmu Vekslák jste se vrátil do minulosti. Jak se vám líbilo cestování časem?
Ve Vyprávěj jsem hrál taxikáře a musím poznamenat, že když jsem tu postavu tvořil, vycházel jsem ze skutečně žijícího člověka, kterého jsem kdysi znal. Měl jsem nastudované jeho pohyby a jak do auta nastupoval, byl pořádná váha a měl takový grif, že se u toho vždycky držel střechy své volhy. Takto jsem to pak v roli zkusil taky. Obecně rád sleduji lidi a vyzobávám jejich typologii.
Vrátil jsem se tehdy do roku 1974 a musím přiznat, že dekorace, ve kterých jsme točili, nám vyrazily dech. Plakátovací plochy, dveře, telefonní budky, výlohy, popelnice, dlažební kostky. Všechno bylo z minulosti! Stáli jsme tam tenkrát v té ulici s Tomášem Töpferem a zírali na to s velkou nostalgií. Říkali jsme si, že bychom to snad na chvíli chtěli vrátit zpátky. Ty bezstarostné časy, kdy jsme byli mladí, žili rodiče, všechno bylo prostě jinak, než je teď. Sice jakoby svobodné, ale uhoněné a nemilosrdné.
Díky vašemu Bobovi v seriálu Ordinace v růžové zahradě tak trochu vstal z mrtvých legendární doktor Cvach, kterému je vaše postava podobná.
Tady je zajímavý fakt, že doktora Cvacha v Nemocnici na kraji města hrál Josef Vinklář, můj milý profesor herectví z konzervatoře. Možná jsme si takto předali jakési pomyslné herecké žezlo. Bob pokazí, na co sáhne a moje maminka lékařka říká, že kdyby takový lékař existoval, jsme všichni mrtví! (smích)
Bylo nás šest
Chlapci a chlapi
Ordinace v růžové zahradě 2
Máte za sebou 650 dílů kuchařského pořadu, kde jste na obrazovce vařil ostošest. Která jídla pro své hosty chystáte nejraději?
Myslím, že je dobře, že časy, kdy vařili herci a nejrůznější osobnosti, jsou už dnes pryč. S velkou radostí se dívám na opravdové odborníky typu Pohlreicha. To je opravdové kulinářské umění, takhle to má být. Pro přátele moc rád vařím zelňačku z Rimavské Soboty nebo opravdu kvalitní slepičí vývar, brynzové halušky s maďarskou slaninkou či cokoli na grilu.
Láska k vaření vás ostatně sblížila i s vaším kolegou Petrem Čtvrtníčkem ze seriálu Přístav.
S Petrem jsme absolutně na jedné vlně, nejen co se týká vaření. Není nic neobvyklého, když mi ve dvě ráno přijde esemeska typu: „Miláčku můj, právě ti posílám nádherně smotanou ledvinku v tukovém lůžku s tymiánem, zalitou výtečným malbecem. Co z toho bude, napíšu v pět ráno. Tvůj Péťa “. Toto kdyby někdo četl, bude mít o naší orientaci značné pochybnosti. (smích)
Ideálně strávený den je podle vás ten, který je metr nad zemí.
Miluji dny, kdy se mi časovačem v sedm ráno rozsvítí v bytě akvária, Limpy zívne a převalí se z boku na bok a z balkonu mě pozdraví moji papoušci, zvířectvo se prostě začne hýbat a den je pozvolný, žádný spěch. Japonským nožem si nakrájím bruschettu, udělám kávičku, klidně si sám se sebou i povídám. Takové dny mám moc rád. A i když večer třeba hraji, už od rána se těším na tu naši skvělou divadelní partu a taky na někoho, koho jsem nedávno potkal a vím, že mě má víc než rád.
