Už se pomalu stmívá, z oblohy padají vločky a před budovou někdejší sýpky v Rokytnici v Orlických horách, která je dnes muzeem Orlických hor, se koulují asi dvě desítky dětí. Na zemi je dvacet čísel sněhu a na kraji prostranství před muzeem z bílé plochy vyčnívá hromada hlíny, z níž se nenápadně kouří. Je to milíř, který tu zapálili v sobotu odpoledne. Podobné se v Orlických horách používaly k výrobě dřevěného uhlí, kterým se topilo ve zdejších hutích a sklárnách.
„Tady to ale smrdí,“ postěžuje si asi desetiletý chlapec, který se právě natahuje, aby po kamarádovi hodil sněhovou koulí. To už na věži kostela odbíjí čtyři hodiny a ředitel muzea Tomáš Zelenka zavelí: „Jdeme na to!“
Děti nejprve udělají kolem milíře kruh a zpívají píseň z pohádky Pyšná princezna. Vždyť v ní se milíře objevily, a tak většině lidí při hovoru o uhlířích vytane na mysli právě tato pohádka.
Když děti dozpívají, Tomáš Zelenka spolu s muzejním archeologem Bohumírem Dragounem a dalším kolegou berou do rukou rýče a začínají žhnoucí hromadu rozhrnovat.
„Nejprve musíme odstranit vrstvu drnů a hlíny, která slouží jako těsnění. Pod ním je poměrně mocná vrstva nespáleného dřeva. Až uprostřed můžeme narazit na zuhelnatělé kusy,“ popisuje v pauze Zelenka.
Dvojice postupně odhazuje ohořelá polena, třetí muž žhavé dřevo rozhrnuje ve sněhu. Milíř v tu chvíli připomíná rozhrabaný krtinec. Uprostřed vyšlehnou plameny, ale muži je dalšími trsy ihned zadusí. Mohli by je zasypat i sněhem, ale v tu chvíli by kvůli páře neviděli na krok. Už teď se z milíře valí hustý dým a v něm se přihlížejícím dvojice chvílemi ztrácí.
„Mně to voní jako parenica,“ ozve se z hloučku dětí, které jsou pomalu na odchodu. To už se pracovníci muzea dostávají do samého středu hromady, kde se nachází dřevěné uhlí. Horké uhlíky ochlazují ve sněhu a pak je v sáčcích rozdávají divákům.
„Na výrobu milíře jsme spotřebovali čtyři kubíky dřeva. Očekávali jsme, že bychom mohli získat zhruba poloviční množství uhlí, ale bohužel nám na milíř pršelo, takže neprohořel tak dobře. Odhaduji, že získáme tak půl kubíku,“ říká Tomáš Zelenka.
V létě dřevo prolili vodou
Milíř vznikl před budovou sýpky už v létě. Muzeum ho chtělo zapálit při oslavách 700 let města, které bývalo ve středověku dřevařskou osadou. Jenže tou dobou začal kvůli mimořádnému suchu platit zákaz pálení ohňů. „Proto jsme tehdy milíř zapálili jen symbolicky, hodinu jsme ho nechali hořet a pak ho prolili vodou,“ připomíná ředitel.
Napodruhé se milíř rozhořel v sobotu odpoledne při rokytnickém jarmarku. Zapálení přihlíželo asi 600 lidí. Do středového kanálu museli pracovníci muzea nasypat klestí a žhavé uhlíky. Původní střed byl totiž už z léta vyhořelý.
„Milíř má uprostřed centrální kanál, kterému se říká král. Jsou to čtyři tyče tvořící dutý prostor. Kolem jsou vyskládána polena a celé je to zakryté vrstvou drnů. Protože tu milíř stál už několik měsíců, drny byly vymrzlé a netěsnily. Museli jsme je proto průběžně utěsňovat. Plamen totiž musí být uvnitř uzavřen bez přístupu vzduchu,“ vysvětluje archeolog muzea Bohumír Dragoun, který je rovněž vedoucím skanzenu Villa Nova v Uhřínově. Tam už v minulosti vyzkoušel stavbu několika typů milířů.
„Milíře mívají kromě vertikálního kanálu také několik horizontálních. Ty slouží k tomu, aby se klestí dobře rozhořelo. Pak se i tyto kanály utěsní,“ doplňuje Dragoun.
Milíř hořel v Rokytnici tři dny. Po celou dobu musel být pod dohledem. Hlavně v prvních deseti hodinách, kdy drny v obalu postupně dorozmrzaly, bylo třeba neustále ho utěsňovat, aby se plameny nedostaly až na povrch a všechno dřevo neshořelo. „Hoření se musí regulovat, aby milíř hořel rovnoměrně,“ zdůrazňuje na závěr Zelenka.
