Jen necelé čtyři východoněmecké marky, osobní průkaz, tři fotografie, hřeben a tužku. A také mapu s vyznačenou trasou. To byl veškerý majetek sbalený v malém batůžku, se kterým se Gerd Müller v květnu 1967 vydal přes Československo za svým strýcem do tehdejšího západního Německa. Bylo mu 16 let.
Za tohle dobrodružství ale draze zaplatil. Poté, co jej chytili čeští pohraničníci, kteří jej po dvou dnech předali zpět do Německé demokratické republiky, skončil ve vyšetřovací vazbě. A tehdejší soud neznal slitování. Šestnáctiletého kluka poslal bez pardonu na 15 měsíců do vězení mezi vrahy a lupiče.
Svůj příběh Gerd Müller vyprávěl před soudem v Chebu. Chce totiž dosáhnout toho, aby jej český stát rehabilitoval za to, že byl na jeho území zadržen a bez soudu dva dny vězněn.
„To moje snažení má jediný cíl. Nechtěl bych být v nějakém registru sousední země vedený jako pachatel trestné činnosti,“ vysvětlil před soudem, proč se v této věci obrátil na českou justici a z jakého důvodu o rehabilitaci usiluje.
Pak se soudci Jiřímu Kutílkovi svěřil, že patří do rodiny, kterou kvůli prosperující firmě komunisté v tehdejším demokratickém Německu pronásledovali. „Moje motivace odejít na Západ byla jednoduchá. Nechtěl jsem už žít v socialistické společnosti, která naši rodinu srazila na kolena,“ začal svoje vyprávění.
Autodoprava rodičů byla trnem v oku funkcionářům
Podle jeho slov rodiče Gerda Müllera podnikali. A vedlo se jim dobře. Měli velkou autodopravu s mnoha nákladními vozy. Jenže to bylo tehdejším funkcionářům trnem v oku.
„V roce 1953 otce zatkli a ve vykonstruovaném procesu jej odsoudili na deset let. Veškerý majetek propadl státu. A tehdejší funkcionáři, kteří chtěli založit státní dopravu, ale neměli žádné vozy, najednou měli aut dostatek. Pro naši rodinu však nastaly těžké časy. Otec byl ve vězení, peníze jsme neměli. I ve škole si na mě ukazovali prstem jako na syna kapitalisty. Pronásledovalo mne to celý život,“ pokýval hlavou Gerd Müller.
To také odstartovalo jeho snahy odejít do země, kde by se mohl opět svobodně nadechnout. Po nějakém čase dospěl mladý Gerd k rozhodnutí, že prostě odejde. Protože ale slyšel, že mezi oběma německými zeměmi jsou na hranicích rozmístěny nášlapné miny, zvolil cestu přes Československo.
„Až do Bad Brambachu jsem přijel vlakem. Pak jsem se vydal lesem do Česka. Chvíli jsem šel podél potoka, pak jsem minul ruiny nějaké vesnice a dokonce nějaká vojenská kasárna. Řídil jsem se podle sluníčka,“ vzpomínal dnes osmašedesátiletý Gerd Müller, kterému se podařilo nepozorovaně proniknout v prostoru Horní Hraničné až k hranicím, za kterými na něj čekala svoboda.
„Jenže když jsem přišel k tomu plotu z ostnatého drátu a viděl za ním zoranou planinu, najednou jsem ztratil odvahu. Otočil jsem se a šel stejnou cestou zpátky domů,“ pokračoval.
Od hranice se však daleko nedostal. Asi po čtyřiceti minutách chůze se za ním najednou objevil člověk v civilu se zbraní v ruce. Přestože se jej šestnáctiletý mladík snažil přesvědčit, že míří domů, nepovedlo se mu to. Byl zadržen a o den později jej čeští pohraničníci předali policistům z německé Olešnice. Následoval soud a vězení.
„Rok a tři měsíce jsem seděl ve vězení s vrahy a násilníky. Pak už jsem musel v Německé demokratické republice zůstat a za příbuznými jsem se nedostal. Vycestovat jsem mohl až poté, co komunisté padli,“ dodává Gerd Müller, který se v Německu za své věznění rehabilitace dočkal. Na rehabilitaci v Česku však zatím čeká. Soudce totiž jeho případ odročil na prosinec.
