Po počátečním nadšení z virtuální reality prožívám aktuálně deziluzi. Spíše než plnohodnotné ponoření do virtuálních světů nabízí VR jen jednoduché hříčky (viz skvělý český Beat Saber), laciné lekačky, anebo upravené verze klasických „velkých“ her. Publikum disponující helmou pro virtuální realitu je zatím natolik minoritní, že se autoři mohou pouštět jen do nízkonákladových her „na jistotu“. Naštěstí existují výjimky.
Vezměte Quaka, přidejte prostor beztíže a virtuální realitu a máte Space Junkies.
Na prezentaci hry Space Junkies jsem šel až trapně nepřipravený, ale po pravdě řečeno to v mém nabitém gamescomovém programu byl asi ten nejméně zajímavý titul. A nebyly to jen mé předsudky, multiplayerová arénová střílečka ve virtuální realitě evidentně příliš novinářů nelákala a tak jsem musel ještě docela dlouho čekat, než se podařilo sehnat vůbec nějakého protihráče.
Alespoň jsem měl dost času proniknout do tajů ovládání. Ne tedy, že by bylo nějak složité. Pohyb postavy v beztížném prostoru se ovládá natáčením hlavy, střelba a míření pak pomocí klasických ovladačů. Zabrat mi dal pouze zvláštní systém sbírání nových zbraní, které se ukládají „mimo výhled“ do pomyslného opasku, ale po troše cviku jsem byl ve hře jako doma.
Zatím si můžeme zahrát maximálně ve čtyřech lidech. Do budoucna se to však změní.
Grafika je na poměry VR skvělá, což však s sebou nese i velké hardwarové nároky. Space Junkies si bohužel na PS VR nezahrajete, výkon PlayStationu na použitý engine prostě nestačí. I tak hra aktuálně zvládá maximálně čtyři postavy ve hře najednou, takže jsou k dispozici jen režimy každý proti každému, anebo dva na dva. Časem mají přibýt i 3 na 3, ovšem to je hudba až vzdálené budoucnosti.
Jedinou nevýhodou je, že při hraní s největší pravděpodobností budete vypadat jako blbci.
Ale i v módu jeden na jednoho je hra pekelně zábavná. Představte si rychlou střílečku á la Quake, přidejte možnost pohybovat se ve třech osách a zcela pohlcující prostor virtuální reality. Výsledek mě vyloženě nadchnul. Sice jsem byl během několika kol bitý jako žito, ale místo frustrace jsem cítil jen touhu se zlepšit. V maličkých členitých arénách není prostor na bloudění, na taktiku však ano. Výběr správné zbraně do správné situace je klíčový, stejně jako přesná muška.
Žádnou originalitu tu nehledejte, ve VR však podobná hra už dlouho chybí. Autoři se netají cílem proniknout do světa profesionálních e-sportů, a nemají proto v plánu hru nějak zpřístupňovat většinovému publiku. A myslím, že jejich ambice nejsou nijak přehnané. Jednoduchá pravidla je snadné se naučit, ale těžké si dokonale osvojit.
Arény jsou malé, ale přehledné a skvěle vyvážené.
Fantastickým prvkem hratelnosti je třeba inovativní přebíjení zbraní. To se neprovádí automaticky stisknutím tlačítka, ale skutečným pohybem ruky. Zkušení hráči tak dokážou být o zlomek sekundy rychlejší, což může být ve vyrovnaných soubojích klíčové.
Zbraní je přesně tak akorát, aby každá byla unikátní, a s každou se proto střílí trochu jinak. Brokovnicí musíte při dobíjení skutečně „pumpovat,“ těžký rotační kulomet zase držíte v obou rukou, což znesnadňuje míření. Najdeme tu i meč a štít, jehož využívání je pro úspěch klíčové, zpočátku jsem však měl dost práce i bez něj. Space Junkies skvěle simulují fyziku pohybu, a tak si můžete například pohazovat zbraněmi z ruky do ruky či dělat na spoluhráče neslušná gesta.
Producent Adrian Lacey mi potvrdil, že hra je již v podstatě hotová a teď už probíhá jen balancování. To je u hry zaměřené ryze na multiplayer naprosto zásadní, a tak jej autoři nechtějí uspíšit, proto si na finální hru musíme počkat až do Vánoc.
Jediné, co by mohlo stát úspěchu Space Junkies v cestě, je příliš malá cílová komunita. Přece jen hardwarové nároky a nic neodpouštějící pravidla jsou v už tak malém okruhu hráčů virtuální reality dost omezující. Pokud však existuje nějaká spravedlnost, hra si své fanoušky najde. A kdo ví, třeba jde o první krok ke změně e-sportů jako takových.
