V tomto pořadu jste velmi přesvědčivý. Jak jde dohromady soucit s opuštěnými zvířátky s vaší image „drsňáka“?
To se nevylučuje. S pejsky jsem velký kamarád a nejen s nimi. Králíky a slepice, co máme doma, nezabíjím, nechávám je dožít. Můj stříbrňáček se na mě vyloženě těší, vždy v králíkárně začne lítat radostí. Zvykl si, že mu dávám denně seno. Taky dostává čistou vodu ze studny a granule mu míchám s pšenicí. Pak jdu za Karlem. Ten okamžitě vyskočí na pletivo a kouká na mě. Žádá si pomazlení.
Kolik máte doma aktuálně psů?
Už jen boloňáčka, to je taková ta ovečka. Jmenuje se Sirius podle jedné komety a říkáme mu Syrečku. Manželka ho venčí ráno, já večer, spolu ujdeme tak čtyři kilometry, pravda, já už jen s chodítkem. Mám zničenou páteř. Pejsci jsou odjakživa moje srdeční záležitost, takže ten pořad dělám rád. Teď v létě byla pauza, ale pomalu zase začneme s natáčením.
Co když vám nějaký nalezenec padne do oka? Nemáte nutkání se ho ujmout?
To víte, že mám. Nedávno se ke mně přilísal jeden krásně zbarvenej voříšek, sedl si vedle mě a nechtěl pryč. Tak jsem mu domlouval: „Víš, to nejde, já už doma pejska mám a ten by žárlil.“ Nebo mi tuhle americká doga, krásně bílá, dala hlavu do klína. A jak zvířátka milujou paní Kubišovou! Někdy však musíte dávat pozor, protože někteří nalezenci mají leccos za sebou. Ti pejsci vědí víc než my, spolehlivě poznají, když je vám blbě, kdy nejste v kondici.
Už mi začíná být jasné, proč jste se nestal řezníkem jako váš otec i dědeček.
Když mě tatínek bral na jatka a já viděl, jak tam zabíjejí kůzlátka, tak jsem brečel a dělal mu ostudu. Chlapi nosili čtvrtky zabitých zvířat na ramenou, na to se nešlo koukat. Popravdě, já byl v dětství trochu outsider a otloukánek. Silnější kluci mě mlátili. Dostal jsem facku a hned se rozbrečel. Jednoho dne jsem se však rozhodl, že s tím něco udělám. Umanul jsem si, že budu nejsilnější na světě.
Jak jste na to šel?
Oslovil jsem jednoho policajta a vysvětlil mu svůj problém. Poslal mě do boxerského oddílu na pražské Letné a to byl boží dar. Scházel se tam výkvět tehdejších boxerů, pro mě výborná škola. Naučil jsem se tam poctivě trénovat. Když jsem se šel učit na elektromontéra do ČKD Stalingrad v Praze, všimli si mé figury a přivedli mě ke vzpírání. Do toho sportu jsem se opravdu zakousl a začal denně trénovat.
A nakonec jste se dostal až na olympiádu, že?
Jo, v Římě. Taky jsem byl třikrát mistr republiky a v roce 1961 se mi povedlo vyhrát v těžké váze Dunajský pohár v Mnichově. Za Rudou hvězdu jsem také zápasil ve volném stylu. V družstvech jsme se stali dokonce mistry republiky. Což se mi hodilo při kariéře kaskadéra.
Kaskadér Zdeněk Srstka (*1935), vzpěrač, herec, kaskadér a moderátor pochází z Kladna u Hlinska. Vyučil se elektromechanikem a absolvoval elektroprůmyslovku. V roce 2010 byl přijat do Síně slávy Českého svazu vzpírání. Společně s Jaroslavem Tomsou byl u založení profesionální kaskadérské skupiny na Barrandově. Šestnáct let kaskadéry i trénoval. Hrál v desítkách filmů. S první manželkou má syna Jiřího. S druhou ženou žije v domku na okraji Prahy. |
Je pravda, že jste jednou dostal podmínečný trest za rvačku?
Je. Stalo se to na Václavském náměstí. Tehdy jsem zrovna přiletěl z Kuby, z mezistátního zápasu ve volném stylu. Kamarád, který dělal v jedné hospodě vyhazovače, se na mě obrátil, jestli bych mu občas nepomohl. No a jednou se na mě hnal chlap s půllitrem v ruce, já se otočil a z toho otočení jsem ho pravačkou praštil. Vlastně ho jen tak lízla, ale on spadl na chodník a já se lekl, že je mrtvej a že půjdu do díry. Naštěstí z toho byla jen několikatýdenní neschopenka. Soudce mi pak říkal: „Pane Srstko, jako zápasník jste si měl uvědomit, že máte daleko větší sílu než ostatní.“
Jako kaskadér jste dělal ve filmech hodně nebezpečné věci, a to v době, kdy se ještě nepoužívaly triky. Měl jste někdy namále?
Možná ano, ale tenkrát to člověk tak nevnímal. Dělal jsem čtyři válečné filmy a někdy to bylo o hubu. Ve filmu Sokolovo, který v roce 1974 natočil Otakar Vávra v sovětské koprodukci přímo na tom místě, jsem měl hned několik figur. Třeba ze mě udělali starýho dědka, nalepili mi vousy a dali paruku. Prý – až nad tebou zapálíme plamenometem střechu, začnou ti hořet záda a budeš se snažit utíkat. Já měl pod kabátem sice nehořlavé podložky, jenže mně chytily vousy i vlasy. Jako starej dědek jsem samozřejmě nemohl pelášit moc rychle, abych nezkazil záběr. U zábradlí už stáli naši kluci a polili mě vodou, ale bez puchýřů se to neobešlo. Dnes lidi díky technice procházejí ohněm a nic se jim nestane.
Ještě nějaká prekérní situace?
Dost divoké zážitky mám i z britsko-amerického filmu Na západní frontě klid, kde ze mě udělali francouzského vojáka.
Jaké třeba?
To by bylo na dlouhé vyprávění. Musel jsem absolvovat dost drsné scény uprostřed válečné vřavy, kdy vyletěla do povětří hala, házeli na mě granáty. S ostatníma jsme sebou praštili a padli na zem mrtví. Americký režisér nám řekl: „Aby lidi viděli, že válka je svinstvo, pošlu na vás 150 potkanů a vy se nesmíte ani hnout jako řádné mrtvoly. Ti potkani byli z laboratoří, čili náramně zimomřiví a zvyklí na teplo. Jak jsme tam zkrvavení leželi, zalézali nám do šatů, aby se zahřáli. Ale natočilo se to ke spokojenosti režiséra.
Ve filmu Limonádový Joe vám v jedné scéně pěkně otloukají hlavu. Jak se to točilo?
Znali jsme různé grify, ale rvali jsme se tak, aby to bylo autentické. Byli jsme biti, ale nějaká facka nám tehdy nevadila. Jarda Tomsa, se kterým jsme zakládali na Barrandově kaskadérskou skupinu, vždy říkal: „Lidi musí vidět, že jsme otužilí.“ Dělaly se různé kousky, tehdy navíc bez chráničů.
Byl jste i osvědčeným dublérem herců. Kdo z nich vám utkvěl nejvíc?
Rád vzpomínám na Rudlu Hrušínského. Poprvé jsme se setkali ve filmu Tarzanova smrt v roce 1962, kde jsem s ním měl zápasit. On si mě vzal stranou a povídá: „Zrovna dneska hraju v Národním divadle Shakespeara a mám hodně textu, tak dávejte pozor, abyste mě moc nepraštil do hlavy. A víte co? Abyste byl na mě hodnější, budeme si tykat.“ Tak jsme se skamarádili a pak ještě mnohokrát spolupracovali. Ale lapsy se stávaly. Vzpomínám, jak ke mně jednou přišel Josef Kemr a šišlal, protože mu chyběly zuby: „Pane Srstko, podívejte, co mně udělali.“ Tu ránu mu uštědřil starý Jákl, ale nebyla to jeho vina, protože pan Kemr omylem otočil hlavu na jinou stranu, než bylo domluveno.
Sanitka (1984)
Možná přijde i kouzelník (1982)
"Marečku, podejte mi pero!" (1976)
Vás nakonec proslavila jediná věta ve filmu „Marečku, podejte mi pero!“.
Dostal jsem se do party vynikajících herců. Panu Kovaříkovi, kterému hlásím, že se Hliník odstěhoval do Humpolce, bylo už přes devadesát. Hned po natáčení nás pozvali do humpoleckého pivovaru na pivo. Hliník to město proslavil a já tam v roce 2006 dokonce odhalil jeho pamětní desku. Bylo na ní napsáno „Našemu nejslavnějšímu přistěhovalci.“ Musel jsem vylézt na žulový kámen a tu větu říct. Samozřejmě u toho nechyběli pánové Svěrák a Smoljak.
Rázovitými figurkami jste u diváků bodoval, takže vám režiséři nabízeli roli za rolí.
Z Barrandova mi jednou spočítali, že mám natočeno 229 filmů. Role to byly malé. Neměl bych trpělivost nasoukat do hlavy kvanta textů. Což se ukázalo v detektivní komedii Rozpuštěný a vypuštěný. Z mého textu tam nakonec zůstalo jedno slovo – kachny. Zato jsem ho řekl mockrát.
Zapomenout se nedá ani na váš duet Čau lásko s Jaroslavou Hanušovou v televizním pořadu Možná přijde i kouzelník.
To si mě jednou režisér František Polák vzal stranou a povídá: „Hele, já ti dám nahrávku s Gottem a Holanovou, ty zajdeš domů za Hanušovou s flaškou a nacvičíte si to. Ale pamatuj, že seš zápasník. Jak tam při zpívání Gott stahuje ty ruce, tak abys to náhodou nedotáhl a neuškrtil ji. Jarka byla skvělá komediantka a já to číslo myslím trefil docela procítěně. V první řadě seděli herci a ti se mohli smíchy potrhat. V bílým kvádru s motýlkem mě totiž jaktěživ nikdo neviděl.
Jak vzpomínáte na ostatní aktéry „kouzelníka“?
Olda Kaiser je jedním z našich nejlepších herců. Talent od pánaboha, ten zahraje, nač si vzpomenete. Nenapodobitelný. Ale skvělí byli všichni.
Ještě zpátky k současnosti. Dnes se neobejdete bez francouzských holí, není to daň za minulost silového sportovce a kaskadéra?
Asi ano, ale ničeho nelituju. Každý na něco doplácí a já vedle vzpírání dělal ještě docela dlouho silový trojboj, powerlifting. Moje záda se prý už operovat nedají, ale po čtyřiceti letech svobody jsem se oženil s hodnou ženou, která se o mě stará. Dvakrát denně mi chystá prášky, výborně vaří a peče. Díky ní je naše zahrada samá kytka. Navíc krásně maluje.
Také máte šikovného syna z prvního manželství, který se nicméně nepotatil, že?
Kluk je právník, dokonce profesor, který dělal řadu let ředitele Národního divadla. Všichni se mě ptají, po kom je tak chytrej. Vždy říkám, že po mámě. Já mu zase předal svoji sedláckou vůli a houževnatost. Taky obě vnučky jsou studované.
Takže se ohlížíte za minulými léty s dobrým pocitem?
Určitě. Já nad životem nijak nemudruju, ani nad věkem ne. Nic mi nechybí, všechno je, jak má bejt.
