O jakém povolání snil malý zakřiknutý otloukánek Zdeněk Srstka?
Ano otloukánek, to jsem v dětství opravdu byl. Do svých čtyř let jsem jen seděl někde v koutku a rozebíral budíky, to byla moje nejmilejší zábava. Povolání hodináře mě ale nelákalo. Spíš jsem chtěl být velký silák, abych se všem ubránil. Vrstevníci si na mě totiž v dětství dost dovolovali. Později jsem se dostal na tréninky boxerů, a tam to vlastně všechno začalo.
Vzpírání, box a sport vůbec je podstatná součást vašeho života. Kdy vám při něm šlo o život nebo minimálně o zdraví?
Řídili jsme se tehdy Zátopkovým heslem “když nemůžeš, tak přidej”. Dřeli jsme v tělocvičně skoro každý den. Box a vzpírání mě později přivedly k mojí profesi kaskadéra, a tam vám o život a o zdraví jde každou chvilku. Navíc v našich začátcích neexistovaly žádné důmyslné “neviditelné” chrániče, vycpávky nebo digitální triky. Všechno se muselo dělat téměř doopravdy. Jako můj voják v plamenech při natáčení velkofilmu Sokolovo. Točilo se ve skutečných reáliích, venku bylo 35 stupňů pod nulou. Den jsme začínali vodkou na lačný žaludek, abychom se vůbec nějak zahřáli. Scénu, kdy hořím, měl režisér Otakar Vávra pečlivě připravenou, ale nečekali jsme, že paruka a vousy, které jsem měl coby stařec přilepené, můžou při natáčení výbuchu chytit. Byla to hrůza, tehdy jsem se opravdu pomalu loučil se životem.
Coby voják jste dokonce několikrát zemřel, nejen ve velkofilmu Na západní frontě klid, jemuž byl předlohou slavný román. Bojíte se smrti?
Vojnu i smrt jsem si zopakoval mockrát. Třeba i ve filmech Most u Remagenu nebo Oáza, ten byl o uprchlících v pekle africké pouště. Během natáčení Oázy jsem dokonce onemocněl úplavicí a léčil ji místním dryjákem, který se skládal z různých hadů, brouků a červů naložených v alkoholu. Na západní frontě klid je pro mě ovšem film filmů, být u jeho natáčení byl zážitek. Válečná vřava a výbuchy, u kterých jsem přímo byl, mi možná dokonce poškodily sluch. Od té doby mám pocit, že hůř slyším. Smrt beru jako součást života, vyhnout se jí nedá. Co ale nikdy nepochopím, je násilí mezi lidmi. Co je schopný člověk udělat druhému člověku, je hrůza.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: |
Vzpíral jste i v roce 1960 na olympiádě v Římě. Byl jste tam ještě někdy od té doby?
V té době už začínal doping. Nechápal jsem, jak moji soupeři najednou můžou zdvihat o 30 kilo víc než já. Sport začal jít stranou, šlo hlavně o výkon. V Římě jsem byl poprvé a naposledy jen díky olympiádě a mám na něj nádhernou vzpomínku. Coby zápasníka mě zajímalo Koloseum, starověké místo gladiátorů. Úplně mě uchvátilo. Sám jsem byl vyznavač bojových sportů a najednou jsem stál v místech, kudy procházely jejich dějiny. Místní hlídač nás coby skupinku olympioniků dokonce poctil malým suvenýrem. Odvezli jsme si každý na památku kousek původní cihly ze základů Kolosea.
Coby kaskadér jste do světa filmu vstoupil díky snímku Tarzanova smrt, dělal jste tam sparing partnera Rudolfu Hrušínskému. Jak na něj vzpomínáte?
Rudolf Hrušínský mi nabídl tykání hned při prvním setkání s tím, že prý na něj pak budu při naší bitce hodnější. O to ale nešlo. Vždycky jsem šel do akce stoprocentně připravený tak, abych nikomu neublížil. Občas se ale stala nehoda, třeba jako v případě Josefa Kemra, který mi ukazoval oteklou tvář s tím, že se omylem při kaskadérské scéně nastavil jednomu z mých kolegů na opačnou stranu, než měl. To ale nebyl náš případ.
Máte nějaký kaskadérský fígl, aby rány a pády moc nebolely? Na co v těch chvílích myslíte?
Pády a rány vždycky bolely, s tím se moc dělat nedá. Při pádech z výšky musíte ale vždycky padnout na záda. To byla škola zkušeností hlavně z let, kdy jsme zápasili a boxovali. Důležitá je odvaha, nesmíte se bát do toho jít. Jistě, určitá tréma před akcí je vždycky, ale je tam i adrenalin a ten vám ji pomůže zmírnit.
Hrál jste v několika českých seriálech. Jedním z prvních byl i legendární Byl jednou jeden dům. Říká vám něco historie stará téměř padesát let?
Moderátor Aleš Cibulka jednou spočítal, že jsem hrál v 220 filmech a seriálech! Bylo toho hodně, dnes už mi to dost splývá, takže žádná výrazná vzpomínka na tenhle seriál mi asi nenaskočí. Ten poslední, který jsem točil, byli Doktoři z Počátků. Pro mě dva roky intenzivní práce, která obnášela i brzké vstávání. V tom mi pomáhala moje letitá tradice, ranní ledová sprcha. Asi jen díky ní jsem pak celý den mohl na place bez problémů fungovat.
Co vám říká město Humpolec?
Dodnes mě kvůli té legendární větě z filmu „Marečku, podejte mi pero!“ zvou do Humpolce na různé akce. Odhaloval jsem tam pamětní desku Hliníkovi, který se odstěhoval do Humpolce a dokonce i místní Hliníkovo muzeum. Vzpomněla si na mě i místní ocelárna. Otevíral jsem jim tam nějakou jejich slavnost. Nikdy by mě nenapadlo, že můj Hliník takhle vstoupí do dějin Humpolce.
Jak si vysvětlujete ten váš protiklad - svaly a citlivé srdce, zejména pro zvířata?
Ty svaly byly jen obrana proti útokům zvenku, zvířata jsem miloval od dětství. Míval jsem tehdy problémy s průduškami, takže jsem jezdíval k strýčkovi do Orlických hor na takovou zotavenou. Pomáhal jsem mu tam s jeho hospodářstvím, měl králíky, slepice, kočky, psy i koně. Tam jsem se naučil koně zdravit, když se přijde do stáje. Dělám to tak dodnes. S manželkou máme v Klánovicích taky malé hospodářství, společnost zvířat a příroda vůbec nám dělá moc dobře. Díky pořadu Chcete mě?, který se zase od září vrací na televizní obrazovky, jsem navíc poznal spoustu psích příběhů. Je to hrůza, co těm chudákům jsou často lidé schopní udělat. Psí množírny bych postavil mimo zákon. Chrlí nebožáky, kteří často neumějí ani chodit. Útulky jsou přeplněné a mně jejich návštěvy nedělají moc dobře na duši. Z každého bych si nejradši vzal nějakého opuštěného psa domů, ale to samozřejmě nejde.
Zdeněk Srstka a jeho manželka Alena
Vaše manželka Alena je malířka. Stál jste jí někdy modelem? Co říkáte na její obrazy?
Ano. Malovala mě hned na jednom z jejích prvních figurálních obrazů, kdy jí byla nabídnuta možnost vystavit obrazy se sportovní tematikou. Později jsem byl takhle namalovaný dokonce prodán do Anglie. Druhý obraz, na kterém figuruji, nese název Proti všem a byl součástí výstavy v galerii Portheimka. To byly ale výjimky, manželka se jinak věnuje výhradně krajinomalbě a mně se moc líbí, jak skrze své pozitivní, klidné a svým způsobem tajemné dílo působí na své okolí. Jednou jsem byl dokonce u toho, když manželce uznávaný malíř řekl, že jsou její obrazy špičkové. Musím přiznat, že žasnu!
