Na nejvyšší hoře světa, o které si jako kluk četl v knížkách, Radek Jaroš coby zelenáč bez velkých zkušeností z velehor vstoupil do horolezecké extraligy.
Jak oslavíte dvacáté výročí výstupu na Mount Everest?
V ráji českého skalního lezení v Adršpachu se potká šest z osmi členů tehdejší expedice. Těm dvěma, kteří už zemřeli, patřila hospoda, ve které se sejdeme. A budou tam i lidé z expedice Everest 96, na jejímž základě vznikala ta naše.
Uspěl jste na druhý pokus, poprvé jste lezl na nejvyšší horu světa už o čtyři roky dříve...
Ano, to byla expedice s Josefem Rakoncajem, Pepou Nežerkou, Italem Faustem de Stefanim a dalšími. Od té doby se s Rakem nemusíme, máme na lezení rozdílné názory, vznikly třecí plochy, které se ale časem uklidnily. Ta druhá expedice byla celá složená ze zelenáčů a nýmandů, ale byli jsme tým. Často to říkám na svých motivačních přednáškách, že to byl hlavní faktor úspěchu. Navzájem jsme si pomáhali a přáli. Předtím ani potom jsem to nějakou chvilku nezažil. Po neúspěchu na K2 v roce 2001 jsem začal lézt v malých týmech.
Co se vám teď vybaví jako první, když se řekne Everest?
Spadlá brada. První nabídka jet za vlastního půl milionu na expedici přišla právě v roce 1994. Předtím mě vůbec nenapadlo, že Everest uvidím na vlastní oči, natož že na něj polezu. Já vyrostl na knížkách o Himálaji. Everest je zkrátka Everest.
Aby ne, výš už vylézt nejde. Celkem jste prožil 25 expedic. Jak se za tu dobu velehory změnily?
Mluví se o tom, že ve většině hor tají ledovce. Osobně to nevidím jako tragédii, na Zemi se střídají různé cykly, teď ledovce tají. Rozhodně je v horách více lidí, jedním z důvodů je to, že se východnímu sektoru otevřela možnost cestovat. Jestli je množství lidí v horách dobře, nebo špatně, o tom můžeme vést rozsáhlé diskuse. Rozhodně neslyším rád, když Messner nebo Rakoncaj říkají, že je to špatně. Oba lidi do hor přivedli. Hory patří všem, ať se nám to líbí, nebo ne. Nepatří Messnerovi, Rakoncajovi ani Jarošovi.
V čem je to dnes jiné?
Není to tolik o horolezectví. Lidé, kteří chtějí na Everest, z 99 procent nejsou horolezci. Krásný důkaz jsme potkali v základním táboře pod Everestem. Během treku přišla na večeři jedna dáma s kabelkou Luis Vuitton a vytahovala z ní všechny ty dámské poklady. (směje se) Byla na sousední Lhoce a chtěla na Everest, nebo opačně.
Radek Jaroš
|
Od vás by to asi bylo nečekané, kdybyste kritizoval množství lidí v horách. I vaše úspěchy přece přitáhly pozornost k velehorám, ne?
Jasně, proto také říkám, že mě do hor dostaly dobrodružné knížky. A jsem rád, že jsem přispěl k tomu, že povědomí mezi lidmi o horolezectví je větší a vnímají, o čem je lezení bez kyslíku.
Už dlouho nestál žádný Čech na vrcholu Everestu. Jestli jsem našel správné údaje, tak naposledy v roce 2012. Čím to?
To neznamená, že by se o to nikdo nesnažil, zrovna teď pod Everestem operují minimálně čtyři Češi. Kdo začíná, radši si velké hory osahá kvůli zkušenostem jinde. Vydat se rovnou do severní stěny, to už chce trošku koule. Já se do toho pustil trošku z neznalosti a zároveň díky štěstí, že jsem poprvé vyrazil s tehdejšími hvězdami.
Je něco, co by vás v 54 letech přesvědčilo, abyste se na Everest vydal znovu?
Asi ne. Asi tři roky nazpět jsem měl nabídku od jedné banky, která přišla s tím, že by chtěla mít vlajku na vrcholu. Kdyby to bylo deset milionů a víc, asi do toho jdu. Nebo kdyby přišel můj dlouholetý parťák Petr Mašek, ať s ním vylezu nějakou zajímavou severní cestu, taky bych to asi zvažoval.
Minulý měsíc jste se do Nepálu vrátil kvůli natáčení dalšího filmu. Kolik lidí jste potkali v základním táboře pod Everestem?
Přes dva tisíce lidí. Ale je nutné podotknout, že ti lidé jsou tam měsíc, maximálně šest týdnů během jarní sezony, na tu podzimní tam jezdí minimum lidí.
Co s filmaři chystáte?
Mělo by se to jmenovat Koruna Himálaje. Vrátil jsem se tam s filmaři, abychom dotočili materiál na kvalitní stroje. Zároveň aby hlavy nemluvily doma v kuchyni nebo na zahradě, ale v autentickém prostředí, a filmaři tím načichli. V celovečerním filmu Cesta vzhůru (2015) horolezectví nehrálo úplně dominantní roli. Tohle bude více o čtrnácti osmitisícovkách, jiný level. Troufnu si tvrdit, že ze všech lidí, kteří mají Korunu Himálaje vylezenou, mám vlastníma rukama nejlépe zdokumentované filmově i fotograficky všechny vrcholy. Bylo mi líto nechat ležet nevyužitý materiál. Tak jsem o tom začal mluvit a kolečka do sebe brzy zapadla a rozjelo se to. Teď to ještě musíme udělat dobře.
Kdy bude film hotový?
Nemáme konečný termín, kluci na tom sedí a řeší distribuci. Nějaké finance by se ještě hodily. Film je dělaný primárně pro kina. Když se nějaké peníze vrátí, vložíme je možná do seriálu o jednotlivých horách.
Točili jste i ve slavném horolezeckém baru U Toma a Jerryho?
Samozřejmě jsme tam byli a trošku z nouze tam točili poslední vyprávění. Špatné počasí a omyl agentury nás vyhnaly ze základního tábora o den dříve, než jsme plánovali. Po letech jsem si tam zase užil hraní kulečníku. Tento bar je taková horolezecká expediční čekárna. Horolezecká sezona začíná dříve než ta trekařská, takže klasické horolezce jsme v Káthmándú nepotkali, ti už tou dobou operovali v base campu nebo ve stěně. Naše expediční vlajka, kterou jsme v baru nechali po Kančendženze 2002 se Zdeňkem Hrubým a Martinem Minaříkem (oba později v horách zahynuli – pozn. red.), je zasklená, což je ale na jednu stranu průšvih, protože podpisy a zápisy, které postupně přibývaly, jsem psal na sklo a to někdo umyl. Většina záznamů je pryč.
Vy nyní slavíte dvacáté výročí, Reinhold Messner s Peterem Habelerem čtyřicáté coby první horolezci na Everestu, kteří dosáhli vrcholu bez využití kyslíkových lahví. Podle fotek jste tentokrát letěli do Nepálu z Vídně stejným letadlem.
Ano, potkali jsme se na letišti. Messner má popularity plné zuby, s Peterem jsme velcí kamarádi, to je radost se potkat. Oba jsou úplně odlišné povahy, Messner je uzavřenější, se mnou se nikdy moc nebavil. S Peterem zajdeme do hospody, s Messnerem půjde spíš politik. Messnera pozná každý, Habelera spíše horolezecká veřejnost.
Proč tam letěli?
Mají patronát nad školou pro osiřelé děti šerpů, která má také nějaké výročí. Potkali jsme se pak i v Káthmándú i na letišti v Lukle. Čtyřicáté výročí v jejich cestě také určitě hrálo roli.
Potkal jste i někoho dalšího ze starých známých?
Když jsme přistáli na slavném horském letišti v Lukle, jeden šerpa na mě asi půl hodiny koukal a pak řekl: „My se známe, ne? Tys byl na Everestu v roce 2011?“ Já na to, že na Lhoce, obě hory totiž mají společný tábor. Říkal mi, že tam byl jako manažer base campu. Další šerpík mi říkal: „My jsme se potkali v sedle na Makalu v roce 2008.“ Vzpomněl jsem si, že když jsme lezli se Zdeňkem Hrubým nahoru, tenhle šerpa nám půjčil stan, a teď se ke mně hlásil. Taky za námi přišel jeden Španěl, pořád jsem si nemohl vzpomenout, odkud ho znám, vzhledem k tomu, že jsem potkal hodně španělských expedic. Až později mi došlo, že to byl Jesus Morales, kterého jsem na Dhaulágirí zachránil. On to věděl, mně to v tu chvíli nedošlo.
Na Facebooku se objevila také vaše společná fotka s českým horolezcem Markem Holečkem, s kterým jste si loni celkem ostře vyměňovali názory. Už jste to urovnali?
To byl atak z jeho strany. Přirovnal bych to asi takhle: na světě existuje spousta náboženství, všechny lidem přináší potěšení a sílu překonávat těžké věci. Horolezectví je svým způsobem taky náboženství. Problémy jsou v okamžiku, kdy přijde nějaký „vykladač“ typu Islámský stát, inkvizice nebo třeba Hitler. V tomhle směru Mára už změnil názor, ale myslel si, nebo si možná ještě myslí, že jediné správné horolezectví je to, co dělá on. Někdo leze jen na skalkách, někdo na překližce, někdo v Himálaji, někdo se chce nesmazatelně zapsat prvovýstupem. Zádrhel je s výkladem, co je horolezectví. Když to ostatní dělají jinak, neznamená to přece, že to dělají špatně. Ani na skalkách na Vysočině jsem neměl potřebu za každou cenu dělat prvovýstupy.
Podle snímku se zdálo, že už jste si to vyříkali.
Potkali jsme se na nějaké akci, přišel jsem za ním a řekl mu: „Máro, jdu se ti poklonit za výstup na Gašerbrum, škoda že ti nemůžu podat ruku.“ To bylo po těch jeho výpadech, kdy mě označil za lháře a nevím co všechno. Ale pak se sám ozval, sešli jsme se a ještě před tím, než jsme se teď potkali v baru U Toma a Jerryho v Káthmándú, jsme si povykládali, jak to kdo vidí. Mára zakopal válečný cepín, já ho vlastně nikdy nevykopal.
Po Koruně Himálaje, kterou jste završil před čtyřmi roky, jste se vrhl na horolezecko-cestovatelský projekt Koruna světa. Ze sedmi vrcholů už máte odškrtnutých pět, kam se chystáte příště?
Do Jižní Ameriky na Aconcaguu. Můj syn Ondra přišel s myšlenkou, že se mnou nikdy nikde nebyl. Je velice pravděpodobné, že tam pojedeme spolu, uděláme takový delší trek v prosinci a lednu. To mi termínově vyhovuje, Vánoce mě nebaví, počasí tady bývá mizerné, sníh napadne většinou až koncem ledna.
Že by se syn přece jen potatil?
Asi úplně ne, ale radost z něj mám. Teď dělá v Americe plavčíka a má danou přihlášku na profesionálního hasiče-záchranáře. Sám říká, že po studiu marketingu se cítí jako vyhořelý manažer. Větší smysl vidí jinde.
Co vám hory daly a vzaly?
Když to vezmu pragmaticky, vzaly mi jedenáct článků na prstech obou noh kvůli omrzlinám. To je dépéháčko, které jsem zaplatil za svých 25 expedic. Když nebudu půl hodiny filozofovat, přinesly mi slávu a díky horám jsem fotograf, kameraman, spisovatel, nakladatel, PR pracovník, manažer a taky řidič. Díky úspěchům se do hor můžu pořád vracet.
