A mezitím ochotně vyprávěla jak o tématech spojených přímo se sympoziem, tak o nadcházející sezoně či o dnes už bývalé svěřenkyni Denise Rosolové, jíž brzy nastanou mateřské povinnosti.
„Denča atletiku pořád sleduje, ptá se, jak moje holky trénují. A vždycky mě špičkuje: Když jsem u tebe byla já, zvracely jsme, a teď se tam flákáte,“ líčila s úsměvem Blažková, jež o pár dní později vyrazila za svojí skupinou do Jihoafrické republiky.
Účastníte se podobných sympozií pravidelně, nebo to vaše trenérské vytížení nedovolí?
Pokud zrovna nejsem v cizině nebo na soustředění s atlety a mám alespoň den dva čas, za nové poznatky jsem vždycky ráda. Metody jdou v průběhu let strašně dopředu; snažím se na svou skupinu něco napasovat, abychom se zase někam posunuli.
Samotný trénink už myslím máme celkem „vychytaný“, ale hledáme věci okolo. Ty se zrovna v některých příspěvcích na sympoziu mohou objevit. Jeden byl třeba o spánku. Svoje svěřence nemůžu odnaučit koukat do mobilu do dvou do rána a být na Facebooku... Chci jim proto dát nějaký argument pro spánkový režim, který by měl každý sportovec respektovat.
Martina BlažkováAtletická trenérka, narozena 16. září 1965 v Pardubicích. Bývalá vícebojařka a překážkářka, která atletiku zprvu kombinovala s tenisem, je odchovankyní pardubického Dynama. Během dlouhé aktivní kariéry vybojovala v dresu pražské Slavie řadu medailí z mistrovství republiky, včetně několika titulů. Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a studovala též trenérskou školu při Fakultě tělesné výchovy a sportu UK. Trénování se věnuje od roku 2000. Nejprve působila na Slavii, poté přešla do USK. Atletická trenérka roku 2010. Největších úspěchů dosáhla v letech kolem olympiády v Londýně 2012 s členkami vlastní skupiny „Rychlý holky“ Zuzanou Hejnovou, Denisou Rosolovou, Zuzanou Bergrovou, Jitkou Bartoničkovou či Eliškou Klučinovou. V současnosti vede například vícebojařku Kateřinu Cachovou. Bydlí ve Stehelčevsi poblíž Kladna. |
Vyslechla jste si přednášku Radima Šlachty s názvem „Nové možnosti systému mySasy“. Můžete mi jako laikovi přiblížit, oč jde?
Do mobilu si stáhnete danou aplikaci a každé ráno, než vstanete, si nasadíte takový pás pod srdce. Měří vám srdeční frekvenci. Musíte se nejdřív změřit vleže, potom si pomalu stoupnete, a znovu lehnete. Celkem to zabere tak 20, 25 minut. Já se potom podívám na výsledek.
Vidím reakci těla na trénink, který probíhal po určitý časový úsek například na soustředění, kde atleti byli beze mě. Díky systému pak můžu dávkovat zátěž. Oni výsledek znají a já se jich samozřejmě ptám, jestli odpovídá jejich subjektivnímu pocitu. Měří se celoročně, až na výjimky v době dovolených.
V mySasy se jim ukazuje i věk, kterého ten den dosáhnou - jiný než biologický. Když je svěřencům ve skutečnosti 25 let a ráno jim to hlásí najednou 21 nebo 18, je to super - v tréninku můžeme něco přidat.
Zároveň jim před důležitým závodem můžu zakázat, aby se podívali, jak na tom jsou, protože třeba bývají nervóznější. Údaje v tu dobu mohou být zkreslující.
Lze díky průběžným datům z přístroje zmírnit i zmiňovanou předzávodní nervozitu?
Určitě. Právě tím, že změním trénink. Před závodem už každý potřebuje něco jiného, pro atlety je to nejdůležitější období.
Sympozium řešilo problematiku vlivu světla na výkon, sportovní výživu nebo hypoxickou přípravu. Co kromě mySasy ještě z programu zaujalo vás?
Hodně mě zajímá ta hypoxie, i když disciplíny, které trénuju já - 400 metrů a 400 metrů překážek - nevyžadují až tak enormní zátěž. Využít by to mohli spíš mílaři a výš. Nicméně praktikovali jsme i spaní v kyslíkovém stanu. Nemusí se v něm hned trénovat, stačí spát ve vysoké nadmořské výšce, kterou si atlet navodí v pražském panelákovém bytě. Výsledky pak jsou jinačí.
Šéfujete Rychlým holkám. Kdo v tuto chvíli do skupiny patří?
Vícebojařka Katka Cachová, pak Martina Hofmanová, do loňska sprinterka, která přechází na čtvrtku. Už se nám to docela daří, nominovala se na mistrovství světa na 4x400 metrů v hale.
Ale raději bych, aby běhala překážky, které umí - na hladké čtvrtce je obrovská konkurence. I když zase čtvrtka překážek je velmi obtížná technicky, nemůže ji běhat každý... Potom tam mám Lucku Koudelovou, to je naše druhá nejlepší překážkářka na krátkých tratích za Katkou Cachovou.
Dále nadějného dorostence na čtvrtku Fandu Horkého a po maturitě by ke mně na podzim měla přijít ještě jedna čtvrtkařka-překážkářka z Jihlavy, která by se teď snad měla nominovat na mistrovství světa juniorů (Lucie Pertlíková).
Nevadí Horkému, že má skupina dívčí název?
Nevadí, už tam bylo víc chlapců. Vždycky takoví, kteří neměli až tak vysoké vlastní ambice, protože jsem potřebovala, aby holkám pomohli. Spíš měli roli sparingů. A smíšená skupina je lepší než vyloženě holčičí.
Jak vůbec jméno „Rychlý holky“ vzniklo?
Tenkrát to vymyslela naše výborná čtvrtkařka-překážkářka Zuzka Bergrová, členka holčičí štafety, která u mě byla celá. Nejdřív si lidi mysleli, že to je nějaká eskortní služba... Boom Rychlých holek byl v době Londýna, vozili jsme medaile ze štafet i z individuálních závodů včetně olympiády.
Nikde není psáno, že by se to nemohlo opakovat.
Samozřejmě, ale i v životě se to pohybuje nahoru-dolů. Možná by stálo za to upravit jméno skupiny na „Rychlý holky a kluci“. Ale ty holky už jsou zažité.
Hovořila jste o Kateřině Cachové, která zkraje března skončila jedenáctá v pětiboji na halovém mistrovství světa v Birminghamu. Oproti předchozímu šampionátu v Portlandu si pohoršila o tři příčky. Jak jste s ní tedy byla spokojená?
Kačka začala výborně překážkami, ve víceboji je v životě neběžela rychleji. Takže jsem si říkala, že formu má. Ale teď se psychicky trápí se skokem do výšky, který následoval jako druhá disciplína. V Birminghamu se dokonce zachraňovala na základní výšce až na třetí pokus. Nepovedlo se to tak, jak bychom chtěly, a už se to s ní potom vezlo...
Proč selhává právě na výšce?
Nevím. Má z ní obavy, že se zase nepovede, přitom její osobní rekord 185 centimetrů vůbec není špatný. Srazilo ji to a nedokázala se už zvednout. Říct si, že se sice nepovedla jedna disciplína, ale jsou tam další tři. Protože o tom pětiboj je - bojujete až do konce.
Když to nevzdáte, posouváte se dopředu. Ústup z Portlandu to byl, ale i neúspěchy vás můžou posunout. U Kačky mě mrzí, že v sezoně závodí v pohodě, ale na vrcholných akcích se jí moc nedaří. Ani loni na mistrovství světa v Londýně to nedopadlo, i když předtím vyhrála na TNT Kladno v osobáku a všechno šlo dobře.
Sportovec by měl na vrcholné akci podat svůj nejlepší možný výkon. Neznamená to, že když se na ni dostane, někoho tím uspokojí. Mě určitě ne a doufám, že sebe taky ne.
Denisa Rosolová, jedna z nejúspěšnějších Rychlých holek, před časem v rozhovoru uvedla, že má být vaší sousedkou ve Stehelčevsi nedaleko Kladna. Stalo se tak?
Stalo, dokonce když jsem odjížděla na sympozium, míjela jsem ji v autě - šla s pejskem na procházku. Bydlíme od sebe 200 metrů, možná ani ne. Když to vezmu atleticky, pro Denču je to takový lehčí sprint. I když teď už asi ne. (úsměv)
Dá se z toho vypozorovat, že jste si lidsky opravdu hodně blízké?
Sedm let spolupráce se projeví. Když jsem začala na podzim novou tréninkovou sezonu, Denča tam chviličku ještě byla, i když už bylo jasné, že bude maminkou. Na jednu stranu jí to strašně přeju, na druhou mi je líto, že už ve skupině není. Je to velká osobnost, už jen tím, co dokázala. Rodiče má v Ostravě, Trávily jsme spolu strašně moc času.
Plnila jsem roli, nechci říct Denčiny maminky, i když věkově by to bylo možné, protože jsme skoro stejně staré. Z té skupiny mi nejvíc přirostla k srdci. Dávala jsem jí nějaké rady, dokonce jsem ji navedla k tomu, aby si už zabezpečila život, zkusila koupit dům.
Nemuselo to být zrovna u mě, ale nastrkala jsem ji do spousty věcí. Aby ve třiceti letech nebydlela na ubytovně, ale měla nějaký komfort, který si zaslouží, a byla spokojená.
Pořád fungujeme na podobné bázi. Vytáhne něco na Facebook, pošle mi třeba fotku, když holky dostaly medaili. Náš vztah je na skvělé úrovni a myslím, že ví, že kdyby něco potřebovala, může popojít těch 200 metrů a zaťukat. Řekla bych, že to je vzájemné, známe se opravdu dlouho.
Jsem ráda, že to tak dopadlo. Vždycky jsem chtěla, aby mi holky jednou přišly ukázat zdravé děti a říct, že jsou šťastné.
A svoje potomky by vám mohly rovnou zařadit do skupiny...
Ano, nějaké nové Rosolové a Helcelety... Budou to talentované děti. Celá skupina těch čtyř pěti holek, co se kdysi sešla, včetně Elišky Klučinové, jsou atletky, které se tu rodí jednou za pár desítek let. Zase čekám na nějakou novou rychlou holku a doufám, že přijde.
Pojďme k soustředění v Jižní Africe. Využíváte kdysi oštěpaři objevený areál v Potchefstroomu?
Přesně tak. Je to malé univerzitní městečko 150 kilometrů od Johannesburgu. Honza Železný tam kdysi jezdil sám, když ještě závodil. Začínala tam s ním Bára Špotáková, létali tam Roman Šebrle, Pavel Maslák i Zuzka Hejnová.
Atleti se tam připravují na podzim a hlavně na jaře. Teď jich je tam třicet nebo čtyřicet v malé vesnici v domečcích. Žijou si jak na chatě. Kluci od Honzy se tam chystají třeba dva a půl měsíce, což si já nedovedu představit. Jsem ráda doma v Česku.
Sportovci se tam vracejí rok co rok, evidentně tam jsou naprosto spokojení...
Je to centrum, které na světě asi nemá obdoby. Dá se tam běhat na tartanu, což je u nás normální, ale mají i travnatý ovál, který můžete využít třeba k přípravě na Wimbledon. Veliká posilovna, vysoká nadmořská výška, ale tak akorát, nějakých 1 400 metrů. Úplně ideální na to, aby se nedalo moc pokazit, i když se přepískne trénink.
Je taky dobré, že se tam vyhnete časovému posunu, protože letíte přímo na jih, neřešíte aklimatizaci. Jediné, co je pro mě hrozné, je ten let. Jedenáct hodin v letadle, samozřejmě ne přímo, musíte to nějak přespat... Den strávíte na cestě. Byla jsem v plno centrech, ale ta Afrika je pro atlety top.
Dokdy tam se skupinou pobudete a co vás čeká bezprostředně po návratu?
Až do půlky dubna. Pak máme ještě jedno soustředění v Nymburce. Následně už se to bude rozjíždět, od půlky května se začne závodit. Je třeba splnit limity pro mistrovství Evropy v Berlíně. Kačka Cachová má vícebojařské závazky, jako je Götzis.
Máme taky oddílové povinnosti z USK, starty na ligách. Klub nám ovšem vychází vstříc, nejlepším závodníkům umožňuje nezúčastňovat se základních kol a nechává je objíždět mítinky. Chce je hlavně na finále extraligy.
Máte vytyčenou nějakou metu, co by se mělo v sezoně povést?
Na předchozím mistrovství Evropy venku v Amsterdamu byla Kačka Cachová šestá a zrovna se jí tam zase nepovedla ta výška. Pokud by v Berlíně byla opět do šestky či do osmičky, bylo by to výborné. Když ke mně přišla, byla zprvu často zraněná, ale potom si v letní sezoně vždycky udělala osobní rekord.
To bychom rády zopakovaly, vyhouplo by ji to na vyšší posty. Martina Hofmanová snad nastartovala dobře ten přechod ze dvoustovky na čtyřstovku a čtyřstovku překážek, takže si přeju, aby její progres pokračoval.
Jste původem Pardubačka, coby žákyně jste závodila za Dynamo. Jste ve styku s lidmi z nynějšího AC, jako jsou trenéři Miroslav Nosek nebo Helena Kramářová?
S Helčou se potkáváme. Jenže když jsem odcházela z Pardubic do Prahy, bylo mi 15. Zažila jsem tam dálkařského trenéra Radka Brože a na sportovce na Višňovce Helenu Hrdou, což byla moje třídní. Trénovala jsem u ní ve škole a u pana Hrstky na „Ácéčku“. Žádné užší vazby už tam nemám. V Pardubicích jsem měla tetu, ale ta loni umřela, takže už nezbyly ani rodinné.
Pardubice mám ráda, s bráchou jsme tu prožili krásné dětství. S našimi jsme chodili na dostihy, na plochou... Dodneška jezdím do Pardubic k zubaři, a když sedím v křesle, dívám se přímo na náš barák. Sleduju hokej. Pořád je to nějak nechtěně, nebo naopak osudově propojené.
Když je někdo Hradečák, tvrdě se do něj obuju, protože ta rivalita ve mně dál existuje. Jedna z mých nejlepších kamarádek je Zuzka Valentová-Lajbnerová, která byla českou rekordmankou v sedmiboji před Eliškou Klučinovou. A to je Hradečačka, takže se štengrujeme a popichujeme. Vztah k městu tam pořád je, určitě nejsem Pražák.
