Sběratel starých rádií má nejraději ta, na něž se nedalo postavit kafe

Na 700 rádií, ta nejstarší z 20. let minulého století, čítá sbírka Josefa Jonáška z Hulína na Kroměřížsku. První rádio podědil v mládí po babičce, když se rozbilo, dokázal je opravit. Je mu 65, historická rádia sbírá téměř 40 let, nyní část z nich vystavuje do 28. března v hulínském informačním centru.

Pan Jonášek není radioamatér. „Nikdy jsem nevysílal, nikdy mě to nebavilo. Zaměstnáním jsem chemik, rádia jsou mým velkým koníčkem,“ uvádí svou lásku k rádiím na pravou míru. „Kdybych elektriku dělal profesionálně, tak bych na to zanevřel, nebo by mě to nebavilo,“ přiznává nadšený sběratel.

Zpočátku hledal stará rádia po půdách u příbuzných a známých. Naučil se je i renovovat, takže většina přístrojů v jeho sbírce je dodnes funkční.

Později začal objíždět burzy, rádia vyměňuje s dalšími sběrateli, případně kupuje a prodává. Podobně jako další kolegové z Historického radioklubu československého, jehož je členem. O historii rádií a firem, které je vyráběly, píše do časopisu Radiojournal.

Na sedm set rádií vám jeden pokojíček nestačí, takže jeho sbírka zabírá čtyři velké místnosti i obě půdy jeho rodinného domu v Hulíně. „Manželka mě občas vyhazuje, ale někdy taky přispěje. Naštěstí je barák dost velký a nemáme v něm druhou generaci,“ konstatuje sběratel.

Rádia domácích i zahraničních firem

Ve sbírce má sběratel rádia renomovaných tuzemských a zahraničních značek, jako jsou Tesla, Philips nebo Kapsch. Vlastní ale také přístroje z dílen méně známých společností, například Telefunken, Rektra, Sigma, EMPO, Mikrofona, Ideal Radio, Telegrafia, REL, Iron a Markofon. Zajímá se zvlášť o menší, zapadlé firmy, které je vyráběly.

Nejvíce si přitom Josef Jonášek váží přístrojů, u kterých ví, komu patřily. Nebo které se mu podařilo zrenovovat ze zdánlivě neopravitelných vraků. „Mám výhodu, že se nespecializuji na firmu. Pak mi nevadí, že mi něco ze série chybí a jsem vděčný za každé rádio. Kolikrát mám radši ta, která nepřišla vcelku, nepřišla hrající, a ve kterých jsem se musel rýpat,“ uvádí sběratel.

„Ze začátku byla rádia s reproduktorem navrchu kulatá nebo špičatá. Takže na ně ženská nepostavila květináč nebo hrnek s kafem. Jakmile začala mít rovnou vrchní plochu, tak jsou na nich otisky od kafe, od květináčů, je to oloupané. Někdy jenom lak nebo šelak, někdy až dýha,“ stěžuje si na nešvar, který lze pouhým okem vyčíst ze starých rádií, která se mu dostávají do ruky. 

Prostřednictvím výstavy probíhající v Hulíně se snaží zájemcům představit vývoj rádií a srovnat tovární a amatérskou produkci. Kromě samotných přístrojů lidé uvidí i dobové plakáty a časopisy nebo si ve specializovaných příručkách vyhledat, jaký typ rádia kdysi měli doma.