Zákon o důvěrnících byl přijat už v roce 2013, ale využívá se jen zřídka. I proto, že o něm veřejnost příliš neví. Největším problémem jsou však podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové přetrvávající mýty o obětech.
„Drtivá většina práv obětí je na vyžádání, oběť tedy musí projevit aktivitu. Pokud ale svá práva aktivně a energicky prosazuje, vyvolává to stále ještě pochybnosti, zda jde vůbec o skutečnou oběť, když má tolik energie, aby se domáhala tímto způsobem svých práv, a někdy to dokonce způsobuje prolamování její věrohodnosti,“ komentuje současnou situaci.
Situaci může obětem výrazně ulehčit také citlivý přístup policistů. Proto Bílý kruh bezpečí udělil cenu vedoucímu prvního oddělení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje Jiřímu Slovákovi. Prezidentka organizace Petra Vitoušová vyzdvihla jeho respekt k obětem a pozůstalým i jeho práci, která pomáhá lidem uchovat lidskou důstojnost v soudním řízení.
Nezvednutí hovoru může znamenat i smrt volajícího
Jedním z nejzkušenějších pracovníků Bílého kruhu bezpečí je Antonín Křoustek. Důvěrníka u soudu dělal různým lidem přibližně v padesáti případech.
„Pracovní doba mi končí v 16 hodin, ale služební telefon nevypínám a hovory zvedám pořád. Stalo se mi, že kdybych hovor ‚vytípnul’, volající už by možná nežila. Šlo o domácí násilí, kdy bývalý partner vyhrožoval ženě, že pokud se k němu nevrátí, okamžitě ji zabije, a začal podpalovat její dům,“ líčí Křoustek dramatické situace.
Nejtěžší je podle něj získat si důvěru lidí. Důležité je začínat u drobností, jako například pochválit květiny či domácího mazlíčka, a po celou dobu jednání si zachovávat lidský a laskavý přístup. Důvěrník také musí být detailně obeznámen s případem, což je těžké zejména u případů znásilnění.
„Může to znít paradoxně, ale pro oběti sexuálních deliktů je často bezpečnější mít u soudních úkonů cizí osobu zavázanou mlčenlivostí. Tohoto člověka už pak oběť pravděpodobně nikdy nepotká a nemůže jí tak připomínat nepříjemný zážitek,“ vysvětluje Vitoušová.
