Ve středu 31. ledna 1968 ve tři čtvrtě na tři ráno, v době nejhlubšího klidu, zastavily před americkým velvyslanectvím v Saigonu dva vozy. Devatenáct partyzánů vedených rolníkem Nguyenem Van Sauem vyrazilo granátomety díru do zdi opevňující komplex budov a pokoušelo se bez ohledu na střelbu jihovietnamských strážných proniknout dovnitř.
Ten den začínal nový lunární rok – svátek Tet, nejvýznamnější svátek všech Vietnamců. Scházejí se celé rodiny, lidé navštěvují hřbitovy a uctívají duchy předků. Jsou to dny klidu a míru. V zemi platilo příměří.
Komunističtí bojovníci ho všude plánovitě porušili. Na nejdůležitější objekty v metropoli – na prezidentský palác, ministerstva, štáby jihovietnamských a amerických vojsk, letiště a další – zaútočilo na čtyři tisíce partyzánů. Dalších 80 tisíc bojovníků včetně vojáků ze severního Vietnamu se pokoušelo dobýt strategické objekty v pěti ze šesti velkých měst, v 36 ze 44 metropolí provincií, 64 sídel místní správy a mnoha osad. Bojovníci obou stran se vrhali do palby se šílenou zuřivostí, nakonec postrádali jakýkoli pocit slitování, humanismu.
Boj u ambasády trval šest hodin. Všichni útočníci zahynuli, Američanů zemřelo osm. Totéž se opakovalo na ostatních místech. Generál Thanh, který velel sjednoceným silám jihovietnamských partyzánů a severovietnamských vojáků, i vedení komunistického severního Vietnamu zahájili ofenzivu Tet se zvýšeným důrazem na města. „Doufali, že v případě úspěchu dojde k masovému povstání městského obyvatelstva a ke hroucení Thieuova režimu,“ napsal Marc Frey v knize Dějiny vietnamské války. „Ofenziva měla zahájit stahování amerických jednotek.“
Američtí velitelé si neuměli představit, že by jihovietnamská Fronta národního osvobození (FNO) čili Vietkong mohla uskutečnit tak složitou operaci. A partyzáni se zase zmýlili v odhadu reakce nepřítele. „Po počáteční panice se jihovietnamské ozbrojené síly i saigonský režim rychle vzpamatovaly,“ konstatoval Frey. „Pod tlakem událostí bojovali jihovietnamští vojáci poprvé v jejich dějinách s nasazením a takticky. V hlavním městě zahnali Američané a jihovietnamští vojáci ustupující partyzány do husté spleti uliček v čínské čtvrti Cholon. Za dlouhotrvajících bojů způsobili FNO těžké ztráty.“
Jedině město Hue dobylo sedm a půl tisíce vojáků pravidelné severovietnamské armády. A hned si to vyřídilo s obyvateli věrnými vládě – zavraždilo jich takřka šest tisíc. Až po třech týdnech krutých bojů získaly vládní síly toto staré císařské sídlo zpátky. Rovněž další města byla za bojů zničena.
Mrtvý člen Vietkongu na půdě americké ambasády po útoku z úvodu ofenzívy Tet
Ofenzivou Tet otřesně utrpělo civilní obyvatelstvo: 14 tisíc mrtvých, 25 tisíc raněných a tři čtvrtě milionu lidí bez přístřeší. Mrtvých partyzánů bylo nejméně 40 tisíc. „Po roce 1968 přestala být FNO rozhodující vojenskou silou,“ upozornil Frey. „Vedení války v jižním Vietnamu nyní většinou převzaly jednotky pravidelné severovietnamské armády.“
Třebaže vojensky ofenziva Tet ztroskotala, zvítězila politicky. Televizní záběry na mrtvá těla a rozstřílené domy v Saigonu americké diváky šokovaly. Nejstrašnější byl pohled na policejního velitele Nguyen Ngoc Loana, který přiložil k hlavě spoutaného partyzána pistoli a zastřelil ho. Avšak už nikdo se nezmínil o tom, že zastřelený měl být velitelem partyzánské skupiny, která předtím při obsazení kasáren zabila několik policistů a členů jejich rodin včetně dětí. K vraždám se údajně před smrtí také bez zaváhání přiznal. (Mimochodem, i sám autor fotografie, reportér Eddie Adams, litoval toho, jaký jeho snímek měl vliv na veřejné mínění a po velitelově smrti v roce 1997 řekl: „Byl to [Nguyen Ngoc Loan] hrdina.“)
Chyběly reportáže z vesnic osvobozených od Vietkongu, kde na šibenicích na návsích viseli členové organizace za rozvoj venkova a kde v domech ležely postřílené rodiny rolníků. Na obou stranách krutost nad krutost.
Obyvatelé se vrací do poničené čínské čtvrti Saigonu po vytlačení Vietkongu z města
Reportéři šli jako obvykle po povrchních senzacích a na venkov se báli vkročit, aby je nezasáhli komunističtí bojovníci. Ani věhlasní američtí komentátoři si neuměli získat všechna fakta, která by vedla k objektivnějšímu pohledu – byli příliš zděšení a zhnusení, mnozí levicově orientovaní. Pacifistické hnutí sílilo.
Generace mladých lidí vyrůstala vedle televize, zatímco jejich rodiče se s tímto médiem pracně seznamovali až v dospělosti. Mládež považovala televizi za součást svého života. Válka a demonstrace se pro ni staly běžným jevem.
Francouzské dědictví
Američané zapadli do vietnamské džungle místo Francouzů, aby zemi bránili proti komunistům. Koncem 19. století získala toto území Francie. Z bouří na sklonku druhé světové války vyšel vítězně Ho Či Min, představitel Ligy boje za nezávislost (Viet Minh), kterou komunisté zformovali v roce 1941. V září 1945 vyhlásil v Hanoji Vietnamskou demokratickou republiku. Ovšem za deset dnů se tam vylodili pod různými záminkami vojáci čínští, britští a francouzští.
Jihovietnamský prezident Nguyen Van Thieu v roce 1968
Francouzi se rozhodli vybojovat si toto území nazpátek. Brzy však narazili na vojáky čínské Rudé armády, kteří pomáhali Ho Či Minovi. Boje, které probíhaly se střídavými úspěchy a neúspěchy, skončily dohodou v Ženevě v červenci 1954: od 17. rovnoběžky na sever patří území Viet Minhu, jih Vietnamské republice se sídlem v Saigonu, kde zůstanou ještě dva roky francouzská vojska. Na celém území proběhnou svobodné volby, po kterých se sever a jih sjednotí.
Opravdu západní diplomaté věřili, že komunistická Hanoj dodrží smlouvu, když stejný scénář nevyšel v Koreji? Volby se neuskutečnily, hranice zůstaly na 17. rovnoběžce. Po odchodu finančně a materiálně vyčerpaných Francouzů převzaly dozor nad jižní Vietnamskou republikou Spojené státy. Kromě toho vznikly z francouzské Indočíny ještě Kambodža a Laos.
Ho Či Min* 19. 5. 1890, Nguyễn Sinh Cung † 2. 9. 1969, Hanoj Narodil se v rodině konfuciánského učence, učitele a později vládního úředníka jako Nguyễn Sinh Cung. Studoval ve Francii, v USA a v Británii, přitom pracoval. Vrátil se do Francie, kde vstoupil do komunistické strany, pobýval rovněž v SSSR a v Číně. Okolo roku 1940, kdy zahájil boj za nezávislost Indočíny, přijal krycí jméno Ho Či Min, což znamená přibližně „Ten, kdo je osvícený“. V roce 1941 spolu s dalšími komunisty zformoval Ligu boje za nezávislost (Viet Minh). Přitom po celou válku bojoval proti Japoncům spolu s Úřadem strategických služeb (Office of Strategic Services – OSS), americkou výzvědnou službou. V září 1945 vyhlásil v Hanoji Vietnamskou demokratickou republiku. Ovšem za deset dnů se tam vylodili pod různými záminkami vojáci britští a francouzští. Ho Či Min žádal o pomoc Washington, ale Američané mlčeli, protože si nechtěli rozhněvat Paříž a navíc už vietnamského politika znali jako komunistu. Po vítězství nad francouzskými silami v roce 1954 se doživotní prezident Ho Či Min pokoušel o sjednocení dohodou na 17. rovnoběžce rozdělené země, ale naplnění svých představ se nedočkal. Zemřel v roce 1969, šest let před koncem vietnamské války.  |
Avšak komunistická Vietnamská demokratická republika se myšlenky na uchvácení země pod svým praporem nevzdala. V prosinci 1960 založila Frontu národního osvobození jižního Vietnamu a začala tam podporovat vytváření partyzánských oddílů. SSSR, ČLR a další státy sovětského bloku včetně Československa účinně pomáhaly při vyzbrojování severního Vietnamu.
Američané vyslali do země vojenské instruktory, válka se dál rozšiřovala. V létě 1964, po incidentu amerického torpédoborce se severovietnamskými dělovými čluny v Tonkinském zálivu, který není dodnes zcela objasněný, se USA do bojových operací plně zapojily a zahájily rovněž letecké bombardování severu. Koncem roku už na jihu bojovalo na deset tisíc vojáků pravidelné severovietnamské armády.
Prohnilost politiků v Saigonu ovšem bránila stabilizaci vlády, snižovala efektivitu vojenských operací a celého řízení země. Postupem času začali vesničané vidět v partyzánech záchranu před zkorumpovanými místními úřady, které je ničily, a válka eskalovala. Koncem roku 1967 bojovalo ve Vietnamu přes 460 tisíc amerických vojáků a tři čtvrtě milionu Jihovietnamců, proti nim stálo čtvrt milionu Severovietnamců a přes 100 tisíc partyzánů.
Krok od porážky
Během ofenzivy Tet Američané a Jihovietnamci Vietkong zmasakrovali. Komunisté byli blízko definitivní porážce. Od té doby vedla válku pravidelná severovietnamská armáda, zbytky partyzánů ji jenom podporovaly.
Washingtonská vláda líčila jižní Vietnam jako hráz proti komunistickému světu, ale příliš se jí to nedařilo. Prosté občany děsily rakve s padlými vojáky a nemocniční lodi přivážející raněné. V roce 1967 tam zahynulo 9 353 Američanů, od začátku konfliktu už jich bylo takřka 16 tisíc. A skoro 100 tisíc raněných.
Američtí vojáci během bitvy o město Hue, které Vietkong během ofenzívy Tet obsadil z velké části na několik týdnů.
„Říká se, že Vietkong pravděpodobně nedokáže udržet města, a patrně je to pravda,“ prohlásil oblíbený senátor Robert Kennedy, bývalý ministr spravedlnosti. „Ale názorně ukázal, že 500 tisíc amerických vojáků se 700 tisíci vietnamských spojenců, naprostou nadvládou ve vzduchu a na moři, masivním zásobováním a podporou nejmodernějších zbraní, nedokáže přes všechna prohlášení o našem postupu, síle vlády a slabosti protivníka zabezpečit ani jediné město před útoky nepřítele, který má celkem asi 250 tisíc ozbrojenců.“ A to bylo skutečné vítězství, které Severní Vietnam během vojensky neúspěšné ofenzívy Tet vybojoval.
Protesty a demonstrace proti vietnamské válce se staly nejviditelnějším vyjádřením nespokojenosti především mladé generace. Ozvěna výstřelů, které zahájily lednovou ofenzivu, byla během bouřlivého roku 1968 slyšet po celém světě.
