 |
Finta s bombardováním
První výsadkový kluzák Horsa byl ve vzduchu ve 22:59, další vzlety následovaly s minutovými rozestupy. Kluzáky s volacími znaky Chalk 91, 92 a 93 mířily k městu Cabourg, kde měly překročit pobřeží a přistát v LZ-X (Landing Zone). Skupině velel major (Maj.) Howard, který při všech předchozích letech trpěl nevolností a zvracel. Přestože bylo zataženo se silnými turbulencemi, tak tentokrát mu nic nebylo. Souběžně s nimi, ale dále na východ, letěly kluzáky s volacími znaky Chalk 94, 95, a 96, pod velením zástupce velitele roty kapitána (Capt.) Pridaye. Ty mířily k ústí řeky Orny a měly přistát na LZ-Y.
Britům bylo jasné, že Němci budou sledovat letecké svazy na radarech. Proto byla celá operace naplánovaná tak, že vlečné bombardéry neletěly naprázdno, ale nesly pumový náklad. Ostatně celý let byl jen „skok“ přes Kanál a zpět. Po odpojení kluzáků nabraly Halifaxy kurz na Caen, kde vysypaly svůj smrtící náklad, aby to vypadalo jako běžný nálet. „Dřevěné“ Horsy měly slušnou šanci nepozorovaně proklouznout. Pilot kluzáku Chalk 91 štábní seržant (SSgt.) Wallwork jejich výkon okomentoval: „Jako piloti vlečných letadel byli skvělí, ale bombardování jim šlo bídně.“
Handley Page Halifax vzlétá s kluzákem Horsa
V 00:07 přelétl Chalk 91 pobřeží a SSgt. Wallwork vypnul vlečné lano. Nebylo cesty zpět. Mraky zakryly Měsíc a byla taková tma, že druhý pilot SSgt. Ainsworth musel používat baterku, aby viděl na stopky, které spustil při přeletu čáry pobřeží. První úsek trati, směrem do vnitrozemí, byl vypočítaný na 3 minuty 42 sekund. Piloti neviděli ani řeku, natož mosty. Jen černou „peřinu mraků“. SSgt. Ainsworth sledoval stopky, výškoměr a kompas. Těsně předtím, než sekundová ručička počtvrté dosáhla devítky, položil SSgt. Wallwork Horsu do ostré pravé zatáčky. Otočili o 90 stupňů a SSgt. Ainsworth stopoval druhé rameno trati. Dotočili druhou zatáčku, ale stále neviděli nic než mraky.
Piloti vysunuli velké klapky, které umožňovaly rychlou ztrátu výšky bez nárůstu rychlosti. Horsy se „propadaly“ z 2 000 m do 150 m, při poklesu rychlosti z 255 km/h na 175 km/h. Piloti prvních tří kluzáků se museli „trefit“ na trojúhelníkovou plochu na hraně kanálu, dlouhou zhruba 500 metrů. Ještě stále neviděli cíl. Pokud by provedli přibližovací manévr nepřesně, museli by přistát „před sebe“ a doufat, že nenarazí do nějaké překážky. Najednou se před nimi objevily mosty, přesně tak, jak je znali z makety.
Maj. Howard vydal poslední pokyny. Chtěl, aby piloti přídí prorazili zátaras z ostnatého drátu, který by zdržoval úvodní postup. Major očekával, že zpomalení bude tak prudké, že to několika mužům zláme nohy. Piloti zakřičeli dozadu, ať se připraví na náraz. Museli opravdu řvát, protože všichni měli rychlým sestupem zalehlé uši. Vojáci vytvořili „řetěz“ tak, že se zaklesli navzájem pažemi a propletli si prsty obou rukou na hrudi. Nohy zvedli nad zem, kdyby, nějaký předmět prorazil podlahu.
Chalk 91 s Maj. Howardem, poručíkem (Lt.) Brotheridgem, jeho 25. četou a pěti ženisty dosedl v 00:16. Spíše než o přistání se dalo mluvit o řízeném zřícení. Kluzák zastavil u zátarasu z ostnatého drátu, asi 50 m od mostu. Decelerace utrhla sedačky i s piloty, „prohodila je“ zasklením přídě. Bezpečnostní pásy Maj. Howarda se přetrhly, narazil hlavou do přepážky a ztratil vědomí. Když se probral, obával se, že oslepl, ale naštěstí mu jen náraz posunul přilbu přes oči, což se dalo rychle napravit, nicméně byl stále otřesen a bolela ho hlava.
