RECENZE: Dárci spermatu s dortem. Šest příkladů ukáže, kdo je Nerodič

Kolik podob může mít dnešní rodina? Jakou rodinu chceme? A chceme ji vůbec? ptá se ve svém dokumentárním filmu režisérka Jana Počtová

Dítě vychovávané jen matkou a babičkou, mezi kterými to jiskří. Dvojčata, která adoptovala osamělá žena s vědomím, že ten pravý už nepřijde. Dvě životní partnerky fungující coby „táta i máma“. Otec s dcerou ve střídavé péči. Soužití nevlastních sourozenců z předešlých vztahů obou manželů. A konečně dvojice, jež si vystačí sama, protože „mít děti není povinnost“.

To je šest modelů netypických rodin, šest příběhů, které sledovala dokumentaristka Jana Počtová ve filmu Nerodič, jenž míří do kin. Zároveň jde o způsob osobní terapie, protože sama režisérka ve filmu přiznává, že o vlastním možném rodičovství přemýšlí – a její vstupy do „čistého“ dokumentu plynulost vyprávění poněkud narušují.

Jinak totiž Nerodič ponechává na divákovi, aby si z jednotlivých příkladů odvodil, jak fungují netradiční domácnosti. Více méně nevtíravě jej nasměruje k poznání pravidla pro 21. století, tedy že všechno je dnes v podstatě přirozené a všechno je možné – včetně dárců spermatu na narozeninové oslavě.

To není otec, nýbrž autor

Počtová zjevně nesázela na levné sociální vydírání, hrdinové jejího snímku sice nehýří hmotnými statky, ale vesměs dovedou uvažovat, reagovat a formulovat.

Někdy nastanou až mrazivé okamžiky, třeba když „macecha“ zažertuje, že nemá ráda děti, nebo když samoživitelka odmítající uvést jméno otce do synova rodného listu předčítá ukázky ze vzájemné e-mailové korespondence. Po citacích se nelze příliš divit, že dotyčnému pánovi namísto hrdého titulu „otec dítěte“ přezdívá s chladnou zdrženlivostí „autor“ a že vede vyhrocený spor s babičkou zastávající názor, že by měl na nikdy neviděného potomka alespoň platit.

Nerodič

60 %

Česko, 2017, 80 min

Režie: Jana Počtová

Scénář: Jana Počtová

Kinobox: 66 %

IMDb: 6.8

Jako cyklus cestující časem a místy má Nerodič spíše znaky žánru televizní docu reality, jejíž důvěrnost se na velkém plátně může vytratit. Nicméně ke cti snímku slouží, že navzdory siláckým teoriím nezamlčuje praxi: pochyby, únavu, hysterii. Romantika se tady nepěstuje, jak dosvědčí třeba pozdní doznání jedné z hrdinek: „Teď už vím, proč si žena k dítěti pořizuje i manžela.“

A v tom spočívá také asi největší zásluha sociologické sondy do (ne)rodičovství: totiž v nepojmenovaném svědectví, že leckdy se děti stávají bezbranným předmětem sobeckého experimentu žen, které chtějí samy sobě něco dokázat.