Když se zřejmě nejslavnější český tatér rozhodl skončit s malováním na lidská těla, své fanoušky tím šokoval. Jenže netrvalo dlouho a Lukáš Musil, neboli Musa, se pustil do jiného malování – tentokrát na plátna. „Při tetování už jsem se začal vykrádat,“ vysvětluje v rozhovoru pro týdeník 5plus2 jeden z motivů změny. Jak se mu výtvarná práce daří nyní, to můžete od 7. června do 9. července zhodnotit na jeho nové velké výstavě v pražské galerii Mánes.
Před dvěma lety jste v jednom z rozhovorů řekl, že občas tetujete a občas malujete. Ten poměr mezi obojím byl vcelku vyvážený. Jak je to dnes?
Dnes už skoro vůbec netetuju. V podstatě jenom maluju. Mám možnost se tím uživit, což mě zároveň dostává do takové trochu schizofrenní situace. Ale nemusím nutně tetovat za peníze, takže když už to dělám, je to pro radost.
Jako schizofrenní to vnímáte proč? Vadí vám dostávat za umění peníze?Vadí v uvozovkách, protože vím, že jsou přirozenou součástí všeho v moderní době. Ale je to pro mne trošku problém. Neumím si pořád obhájit pozici peněz v umění a v tvorbě obecně.
To je pro umělce zásadní problém. Už tu vaši schizofrenii začínám chápat.
Právě proto pořád řeším, jestli se neživit něčím jiným nebo nemít ještě nějaký jiný příjem. Ale to bych zase nemohl malovat tak, jak chci a jak potřebuju. Je to taková těžko řešitelná situace. Vím jen, že moje snaha v tvorbě je pro mě důležitá a motiv, proč to dělám, nejsou primárně peníze. To že může mít o moje snažení někdo zájem, s penězi nemusí souviset. Mám velkou radost, když v mé práci někdo něco vidí nebo mu to něco přinese. Z toho jsem šťastný. Jenom mě to prostě trochu mate. Nechci vnímat peníze negativně, ale vidím, jak vším hýbou a jak obrovskou motivací jsou pro spoustu činností a lidí. Proto jsem tak opatrný.
Jako tatér jste byl mimořádně vyhledávaný a cíleně za vámi cestovali běžně i lidé z ciziny, protože chtěli mít na těle kousek umění právě od vás. Nebyl to zároveň důvod, proč jste s tím přestal? Že jste se tak trochu stal zbožím?
Primární důvod byl jiný. Cítil jsem, že se začínám trošku vykrádat. Začal jsem vnímat nepoměr toho nadšení lidí, kteří ke mně šli, a je fakt, že i kvantita tomu přispěla. Neměl jsem dost času na přípravu a nedokázal jsem udržet svůj progres a svoje nadšení v poměru k návalu těch lidí. Nemohli za to oni, protože měli zájem, ale já, protože už jsem neměl kde brát. Je ale pravda, že po mně občas oni sami chtěli, abych sám sebe vykrádal. Je to velký paradox, ale ke konci mi už lidé nedávali prostor k progresu.
Lidé zkrátka chtěli tetování, která vás proslavila a která znali z médií...
Ze začátku byly věci, které jsem dělal, taková alternativa k tradičnějšímu tetování. Líbilo se mi hledat nové přístupy a bavit se o nich. Postupně se z toho stal takový, řekněme, názor. Bylo těžké z toho názoru vystoupit nebo dokonce hledat nějaký jiný. Lidé se obecně bojí neznámého. Chce to čas a já už jsem ho neměl. Byl jsem pod takovým návalem, že už jsem ani neměl kdy hledat něco nového.
Lukáš Musil alias Musa bude v úterý 6. června od 12:30 hostem diskusního pořadu iDNES.cz Rozstřel. |
Určitě jste si při práci vyslechl spoustu osobních příběhů svých klientů. Lidé na sebe cizímu člověku až překvapivě rádi mnohé prozradí. Nepřipadal jste si někdy jako psychoterapeut?
Někdy jsem měl takový pocit. Do dneška si myslím, že pro spoustu lidí byl důležitější ten proces samotný než to, co si na sobě odnesli. To je strašně zajímavé – že celý ten balíček tetování je vlastně rituální záležitost. Ne všem jde primárně o zkrášlení, i když si to třeba ani neuvědomují nebo si to nepřiznají, protože v dnešní době má tetování jinou pozici. Přesto v těch lidech něco je, protože to podle mě vnímají rituálně. Komunikace během toho je strašně důležitá, a musím říct, že i mě samotného všechny ty debaty strašně obohacovaly.
Opravdu? Nebylo to spíš unavující?
Je pravda, že večer po tetování už jsem vůbec nemluvil. Skončila práce, a když jsem přišel večer domů nebo šel někam ven, už jsem jenom mlčel. Bavil jsem se nedávno s klukem, který dělal rozhovor s Jaromírem Nohavicou a Ivanem Trojanem, a říkal, že to jsou typy lidí, kteří o sobě celý den nedají vědět, ale je na nich vidět, že soustředí veškerou energii do večera. Nechávají to v sobě zrát, večer to pustí a dávají do toho úplně všechno. Myslím, že takhle to trochu bylo i se mnou. Skončila práce a zhasnul plamínek. Možná už v hlavě začínala příprava na další den. Na jednu stranu mě to strašně obohacovalo, na druhou stranu je pravda, že jsem potřeboval svobodnější výtvarný projev, na který musím být sám.
Takže vám lidé při práci dnes nechybí.
To zní strašně drsně, když to tak řeknete. (smích) Je strašně těžké to shrnout. Bylo to někdy hodně náročné. Dalo mi to strašně moc, ale ke konci už jsem toho měl opravdu plné zuby.
Lukáš „Musa“ Musil■ Narodil se 9. května 1984. |
Nebojíte se, že se s malováním stane to samé?
Doufám, že ne. Že už jsem v trochu jiné lidské etapě a že to předešlé pro mě byla dobrá škola. Uvědomuju si, že paradoxně není lehké být v pozici výtvarníků, o jejichž díla je větší zájem. Ustát to lidsky a zachovat si nějakou svou autenticitu vážně není jednoduché.
Měl jste nejdřív velice slušně našlápnutou hokejovou kariéru, kterou jste utnul a vrhnul se na tetování. Ono to vypadá, že opouštíte to, v čem se vám daří, dřív než se stihnete dostat na úplný pomyslný vrchol. Proč to děláte?
Protože se chci rozvíjet. Možná jsem všechny ty činnosti dělal proto, abych rozvíjel sám sebe. Tvořím, protože mi to něco dává, protože je to pro mě důležité. Pokud jde o tetování, stejně si dnes myslím, že to byla reakce na ten hokej – zkrátka na tu etapu předtím. Všechno souvisí se vším. Je to jeden život a jeden vývoj.
Před několika lety jste pronesl, že byste chtěl umřít při tvoření tetování. Řekl byste to samé i dnes?
Ne, dnes už bych to neřekl. Tehdy to bylo myšleno trochu s nadsázkou. Navíc by mi asi bylo taky líto toho klienta s nedodělanou kérkou. (smích) Dneska je mi asi úplně jedno, jak umřu.
Aktuálně je za dveřmi vernisáž vaší nové výstavy. Jaké je její téma?
Nedá se říct, že by ta díla spojovalo jedno téma. Spíš jde o několik klíčových slov, jako je zvíře, znak, text, stvoření, příroda...
Vica Kerekes se svým partnerem Lukášem Musilem alias umělcem „Musou“ (31. března 2015, Praha)
Trávíte hodně času v přírodě?
Záleží na tom, co už považujete za přírodu. Ale teď bydlím v takové dost zelené části Budapešti, takže mám okolo sebe poslední rok víc přírody než dříve.
Tam se inspirujete?
Myslím, že ne. Prostředí na mě mělo vždycky minimální vliv. Vždycky jsem to spíš tahal ze sebe. Nejvíc obrazů na výstavě bude na téma zvířata. A právě i zvířata ke mně přišla tak nějak sama.
Co bude dál? Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že vaše současné působení na výtvarné scéně je možná jenom jedna z dalších etap.
Sám nevím, možné to je. Když mi něco začne dávat smysl, tak to budu chtít dělat. Určitě nebudu chtít dělat jenom jednu činnost.
Nemáte v hlavně nic konkrétního, co by vás lákalo? Na začátku jste zmínil, že jste minimálně už přemýšlel o jiném způsobu obživy.
Ano, jenže nic neumím. To je hrozný. (smích) Strašně rád bych se učil dělat víc rukama. Přijde mi to vlastně jako něco správného. Je to taky věc, se kterou trošku bojuju – že bych měl něco víc přinášet okolí. Třeba skutečně něco fyzicky postavit. To by mě lákalo. Být opravdu zručný v řemeslech. Možná tohle by mohla být ta cesta pro mě.
