Bylo nebylo, dávno to bylo, žil ambiciózní teenager Březina, jenž platil za vyhlášeného a sebejistého skokana, který prostě jen jede, nepřemýšlí, odrazí se, skočí, vůbec nekazí, nepadá a poráží své soky. Žádný skok pro něj nebyl problémem.
Tak na sebe upozornil v olympijském Vancouveru 2010. Tak si bruslil pro senzační čtvrté místo při mistrovství světa v Turíně 2010.
Jistě, jeho projev na ledu tehdy ještě nepatřil ke kdovíjak propracovaným, ovšem na něm byl odhodlán pracovat a také to činil. Předpovídali mu zářnou budoucnost, ozdobenou mnohými medailemi.
O sedm let později je tentýž Březina – co se týče uměleckého pojetí – panem Krasobruslařem. Jenže skokanská jistota je pryč. Namísto ní nastoupila psychická nerovnováha v klíčových okamžicích.
Jako by vše začalo už ve chvílích, kdy začal doplňovat své jízdy o čtverné skoky. Dokázal je předvést přímo ukázkové a třeba i dva za sebou, jako na mistrovství světa 2011 v Moskvě. Jenže mnohem častěji při nich padal. Navíc ztrácel jistotu také v dalších prvcích – a začal o tom až příliš přemýšlet.
„On to snad chytil od Tomáše Vernera,“ glosovala Březinův vývoj mezinárodní rozhodčí Olga Žáková. Jejich příběh je skutečně podobný. Rovněž Verner byl v mládí vyhlášeným skokanem, zatímco později umělcem a showmanem na ledě, kterého však psychické problémy a přemotivovanost opakovaně srážely z nejvyšších pater výsledků.
„Jo, už nejsu mladý,“ povzdechl si 26letý Březina brněnským dialektem, když po sobotní volné jízdě v Ostravě prolomil mlčení. Pouze trojitý rittberger se mu v ní opravdu povedl. Zbývající skokanské prvky zakončil nejistými dopady (axely), rukou na ledě (čtverný salchow), pádem (kombinace) nebo jim v závěru jízdy ubíral otáčky.
Bezstarostnost mládí se vytratila. „Čím je člověk starší, tím větší má respekt a snaží se zajet co nejlépe,“ přiznává. „Když jsem byl mladý, vlezl jsem na led, jel jsem a bylo mi jedno, kdo se na mě dívá a jestli skočím, nebo ne. S přibývajícím věkem je to horší a horší.“
V rozježdění před svým sobotním vystoupením dvakrát vystřihl nádherného trojitého axela. Ale když ho měl skočit naostro, ani jednou se nepovedl.
Skvělé publikum ve vyprodané ostravské aréně jej nezatratilo ani po sestupu na konečné dvanácté místo. „Nevadí,“ ozývaly se výkřiky z tribun. Poklekl a divákům se poklonil. Jeho pocity však byly temné. A občas i slova.
„Teď nechci brusle vůbec vidět.“
„Nejradši bych se zastřelil.“
„Schramstla mě černá díra.“
„Možná už mě na mistrovství světa v Helsinkách neuvidíte, protože mě trenér zabije.“
Zkoušel se ze svých skokanských a psychických problémů posledních let vymanit všemi možnými způsoby. Od výměn koučů přes seance s mentálním koučem a navyšující se tréninkový dril až po extrémní počet závodních startů v minulé sezoně.
„Ta bezstarostnost tam pořád je, akorát že už jen v tréninku,“ tvrdí.
Po příští, olympijské sezoně možná ukončí kariéru. Do té doby má před sebou ještě čtyři vrcholné akce – a jedno velké přání: být alespoň ještě jednou zase tím dávným Březinou, který nemyslí, jede a báječně skáče.
