Jak přiznává, Spojené státy dřív miloval. V poslední době už ale režisér Jiří Strach ani nesní o tom, že by jednou natáčel v Hollywoodu. „Teď je to jiná Amerika, než byla, když do ní odcházel Miloš Forman. Po útocích 11. září 2001 je to uzavřený svět, kde se vás ptají, jestli nejste terorista. Mě to uráží,“ tvrdí.
V Česku se zrovna mnoho pohádek na sněhu od dob Tří oříšků pro Popelku netočí. Vy jste si na to s pokračováním Anděla Páně troufl už podruhé. V našich podmínkách to ale poslední roky asi nebývá jednoduché, že?
Zimní atmosféra sněhu a čistoty je přirozeně krásná. V našem případě byl scénář Anděla Páně od Lucky Konášové napsán do adventního času. Takže to samozřejmě chtělo natáčet na sněhu. První film původně vůbec neměl jít do kin. Vznikal do vánočního programu České televize. Naplánovali jsme natáčení na polovinu ledna. Říkali jsme si, že to na Šumavě bude nejvíc sněhu. Jenže dva dny před natáčením bylo plus třináct a celá Šumava byla úplně bez sněhu. Jenomže odložit už to nešlo. Říkal jsem si: To bude vypadat hrozně! No ale... Protože jsem katolík a v Písmu svatém máme: Proste a bude vám dáno, tak jsem začal prosit a prosit prostřednictvím modliteb. No a Pán Bůh mi zasněžil celou Šumavu!
Jiří Strach■ Narodil se 29. září 1973 v Praze, na FAMU vystudoval obor hraná režie. |
Musel jste prosit i minulou zimu?
Vzpomeňte si, jaká ta zima byla. Úplně strašná. Řekli jsme si, že vyrazíme sedmnáctého února opět na Šumavu natočit sníh. Že tam třeba nějaký bude. A ono nikde nic. Takže opět přišlo na řadu „proste a bude vám dáno“. Ve čtyři ráno začalo padat. Pak přišla na řadu ještě mrznoucí mlha. Atmosféra krásná. Točili jsme do čtyř. Do té doby to ještě drželo. Pak jsem řekl: Stop! Máme to! A ve čtvrt na pět začala obleva. Během té zimy už se něco takového na Šumavě neobjevilo. No, protože Strach už netočí Anděla Páně, tak není potřeba. (smích)
Vy jste schopný bavit se o víře velmi otevřeně a zároveň uvolněně, což mnohé může překvapit. Proč myslíte, že se ve společnosti stále drží zkreslený obraz toho, že věřící člověk nikdy nezakleje sprostě, nenapije se alkoholu, na večírku nezůstává dlouho a bez kostela nedá ránu?
Asi je to trochu naše chyba, protože o sobě vysíláme špatný signál. Bereme se moc vážně a tváříme se, že jsme moc zbožní na to a ono. Jenom se tvářit přísně a nařizovat, aniž by člověk šel po smyslu věci, to je typické farizejství. Andělem Páně se mimo jiné snažím ukázat, že máme také smysl pro humor, umíme si dělat legraci sami ze sebe a umíme žít v radosti.
Stává se vám často, že jsou lidé překvapení, že nejste takový asketa, jako se to přisuzuje silně věřícím lidem?
V mém případě už si zvykli. (smích) Vždyť to přeci není o askezi. Je to o tom vnímat život jako dar a umět ho žít do hloubky a výšin všech radostí. Víra přece nesmí člověka zavřít do kazajky.
Když se vás před časem v jednom rozhovoru ptali, proč netočíte o současných společenských problémech, odpověděl jste, že současný svět je nudný a nezajímavý. Nudíte se?
O čem bych měl tedy natočit film? O Ovčáčkovi? O pražské kavárně? Nebo o tom, jak chodíme oblékaní? O té nepochopené svobodě a pseudoliberalismu? Mám natočit film o politické korektnosti? O tom, jak ztrácíme hodnoty? To jsou takové věci, které mě s prominutím se*ou. Nechci o nich točit. Vždycky mě baví vytáhnout si něco – třeba skrz žánr pohádky, co má najednou šanci vrátit třeba obloukem nějakou naději do života. Dnešní svět je takový.
No tak, nenašel byste na něm nic pozitivního?
Ale jo. To víte, že jo. Jenže my se dnes strašně divíme tomu, že se pořád snažíme najít svou identitu. O tom často mluvil i Havel. Mám se v Evropě, která má křesťanskou tradici, podivovat nad ztrátou identity, když jsme se naučili říkat, že Pán Bůh není a přikázání jsou přežitá? Ty pilíře, na kterých naše společnost stála, jsme si zakázali, protože jsme přeci liberálové. Najednou na ničem nestojíme a koukáme na zdánlivě primitivní islám a divíme se, jak to, že ten identitu má. My jsme si zakázali ideje. To mě mrzí. Výsledek je pak třeba ten, že v Berlíně se řeší, jestli se vánoční trhy mají ještě vůbec nazývat vánoční.
Máte podle vás dobrý odhad na lidi?
Samozřejmě se občas spletu. Ale když jste filmový režisér, tak se empaticky pořád do někoho vciťujete. A nejčastěji do postav, které neexistují. Existuje Petronel nebo Uriáš? Ne. Vy je ale musíte pochopit v jejich jednání, jako by to byli skuteční lidé. Samozřejmě, je to moje práce. Ale jestliže to dělám na postavách, které neexistují, tím spíš bych to měl zvládat se skutečnými lidmi. A to i v situaci, kdy se třeba někdo potřebuje svěřit nebo si poplakat.
„Jsem zřejmě potomek vnuka krále Jiřího z Poděbrad“ Strach. Původ tohoto nepříliš obvyklého příjmení je třeba hledat v hluboké historii, avšak ta skrývá ještě daleko zajímavější věci. „Můj tatínek je v důchodu, a aby se nenudil, dělá rodokmen. Dopátral se někam až do 15. století. Jméno Strach jsme někde v té době převzali. Ale mám tam jednoho zajímavého předka. Jistého Jiříka z Kunštátu a Poděbrad, který byl pravděpodobně vnuk Jiřího z Poděbrad. Takže mám v podstatě královskou krev. Má to ale jednu nevýhodu. Byl husitský král a já jako katolík nevím, jak se s tím mám popasovat,“ prozradil se smíchem režisér Jiří Strach, který se nejprve řadu let pohyboval hlavně před kamerou.  Coby herci je mu nejčastěji připomínána role loupežnického synka v pohádce Lotrando a Zubejda (na snímku) z roku 1996. Herecké zářezy si ale připisoval už od dětství. V historickém snímku Veronika si zahrál syna Boženy Němcové, to mu bylo pouhých jedenáct let. V dramatu Smrt krásných srnců podle předlohy Oty Pavla zase ztvárnil jednoho ze synů hlavního hrdiny. O něco starší se objevil také v legendárním seriálu Bylo nás pět podle knižní předlohy Karla Poláčka, kde vystřihl postavu Ládi Bajzy. |
Když už zmiňujete ten pláč, před lety jste v nadsázce zmínil, že vy sám pokaždé pláčete u Pána prstenů. Nikoli dojetím, ale závistí nad tím, jaké možnosti mají filmaři v USA. Lákalo by vás ještě režírovat v Hollywoodu?
Čím jsem starší, tím méně. Dnes už vlastně skoro vůbec. Člověk má tuhle ambici, když je mladý a říká si: Teď mám dostudovanou FAMU a dokážu cokoli! Pak zjistíte, jak je dnes Amerika úplně jiná od dob, kdy tam odešel Miloš Forman. Tehdy to byl open air. Ale dnes, po jedenáctém září? Uzavřený svět, který vám klade otázky, jestli jste terorista. Mě to uráží. Najednou je ten vztah jiný. Přitom v osmdesátých letech, v době Ronalda Reagana, jsem Ameriku hltal. Měl jsem ji jako vzor úplně ve všem. Postupně se to ale změnilo natolik, že dnes bych tam točit ani nechtěl. Možná je to taky tím, že stárnu. Možná jsem si za tu dobu našel víc sám sebe. Neuměl bych už být dlouho bez Hradčan.
Takže na práci v Česku vidíte už víc kladů než dřív?
V Americe funguje úplně jiný styl natáčení. Diktát producentů je obrovský. Tady mám míň peněz, nikdy neudělám velký film, jako je Pán prstenů. S tím se člověk musí smířit, je to fakt. Ale mám tady jeden výrazný prvek, a to je tvůrčí svoboda. Ta je mi dražší a cennější než stamilionové rozpočty. Samozřejmě bych si ale přál, abychom mohli točit za větší peníze, abychom mohli udělat filmy, které budou alespoň trochu více konkurenceschopné. Víte, kam mířím? Stojíte před kasou a máte v ruce sto osmdesát korun na lístek. Před vámi stojí Mercedes s osmiválcem – to je ten Hollywood, a vedle něj stojí nějaká Fabia 1,4. No a v tom autosalonu jménem kasa v kině stojí oba úplně stejně. Co si vyberete? O to víc si vážím diváků, kteří nad námi – českými filmaři, ještě nezlomili hůl.
Je ale pravda, že na české filmy zavítají i tací, kteří jinak do kina vůbec nechodí. Lidé tuzemskou tvorbu obecně podporují rádi.
Máte pravdu, ale myslím si, že to, o čem mluvíte, nejvíc zažívá tradiční značka, a to jsou Svěráci. Ti skutečně mají schopnost vytáhnout lidi, kteří běžně do kina nezajdou. To znamená třeba i generaci mých rodičů. Pro ně jsou Svěráci pojem a mohou se spolehnout na to, že jejich film nebude blbost. K tomu bych se chtěl propracovat. Aby pro českého diváka bylo jméno Strach zárukou určité jistoty a spolehlivosti.
11. prosince 2016 |
