Vám a Zdeňku Svěrákovi vychází po čase nové album Cirkusový stan. V jedné písni zpíváte, že čekáte na hit, který vás proslaví. Vy už na svém kontě ale takové písně bezesporu máte. O které byste řekl, že vás skutečně proslavila?
Se Zdeňkem Svěrákem budeme příští rok slavit padesátileté výročí spolupráce a vím, že na Ochranném svazu autorském je písnička, která se jmenuje Strašidýlko Emílek s datem 1967. Můžu říct, že v té době šlo o jakési proslavení. Tahle píseň zabodovala nejvíc ze všech, které jsem tehdy dělal. Když se na to podíváme z pohledu dnešní doby, tak je dost proslavená píseň Není nutno nebo třeba Dělání... Už je jich víc. Ale začalo to Strašidýlkem Emílek.
Těžko uvěřit, že se Zdeňkem Svěrákem spolupracujete už téměř padesát let. Mimochodem prý vás tehdy tak trochu odloudil Miloni Čepelkovi, když jste byl jeho hostem v Českém rozhlase.
Ano, původně jsem dělal s Miloněm Čepelkou. Pamatuju si, že mi jednou říkal: Hele, tady ten Svěrák – ten modrovokej, by ti chtěl dát nějaký texty. A já jsem řekl větu: Prosím tě, Miloni, a umí ten Svěrák ty texty vůbec psát? (smích)
Asi byste tehdy nehádal, že spolu nakonec uděláte tolik hitů.
Mám takovou teorii, že ani šlágr, ani hit nejde napsat. Ten se prostě stane. Abyste mi rozuměla, když třeba doma na něčem pracujete a líbí se vám to, a i manželka vám řekne, že to je hezká melodie, tak tím to končí. Dál to nejde. Pak se ale stane, že máte písničku, které třeba moc nevěříte a ona najednou rozkvete, protože je to věc lidí. To lidi udělají šlágr. Autor ne.
Takže se občas i vy mýlíte v odhadu, která písnička uspěje?
Se Zdeňkem jsme dokonce v tomhle velmi špatní prognostici. Když jsme dělali pohádku Princové jsou na draka, tak jsme si u písničky Dělání říkali, že je to taková píseň práce. Zdeněk dokonce říkal: „To nám lidi odpustěj. Je tam ještě třeba Kdyby se v komnatách nebo Statistika.“ No a dopadlo to pro nás naprosto nečekaně. Takže prognóza nám opravdu nejde.
Se Zdeňkem Svěrákem máte tvůrčí role jasně dané. Na něm je text, na vás muzika. Nelákalo i vás někdy psaní textů?
Já už jsem nějaké texty napsal. Dokonce text i s hudbou jedné písničky, kterou budete znát. Váže se k ní taková pěkná story. Kdysi jsme se Zdeňkem Svěrákem a Pavlínou Filipovskou jezdili dětská představení. Jeli jsme do Plzně, kde jsme měli dvě představení a mezi nimi byla pauza na oběd. Dnes už snídám asi třicet let jenom ovoce, ale tehdy jsem se stravoval hrozně a trpěl jsem zácpami. No, a když tehdy skončilo první představení, Zdeněk zavelel, že se jde na oběd. Jenže já se cítil, jako bych měl v břiše šutry. Bylo to hrozné, a tak jsem místo oběda zamířil na onu místnůstku. Jak tam tak sedím, najednou to bylo dobré. Žádná zácpa nebyla a řekl jsem si: To se vznáším, to si lítám... Já se vznáším, já si lítám!
Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř
Chcete říct, že jste základ písničky Já se vznáším, kterou pak zpívala Hana Zagorová, vymyslel na toaletě?
Opravdu. Měl jsem takovou radost, že jsem pak šel hned k pianu a udělal jsem k ní refrén. Když přišli ostatní z oběda, tak říkám: Hele, Zdeňku, co mám! Nechceš to dodělat? A on na to: Víš co, dodělej si to sám, když to z tebe tak pěkně vyšlo. (smích) Když se pak písnička dostala ven, hráli ji tak nějak normálně. Ale jakmile kosmonaut Remek vyletěl do vesmíru, tak ji najednou hráli v rádiu tak dvacetkrát za den. A to díky jediné věci – zpívá se tam: Já se vznáším, já si létám nadzvukovou rychlostí. (smích)
Před pár lety jste se začal objevovat na letních festivalech, kde by vás třeba vedle ostřílených rockerů čekal jen málokdo. Publikum vás ale přijalo s velkým nadšením. Nebál jste se ze začátku?
Dělal jsem dlouho jenom dětská představení, ale pak přišel právník Petr Pečený s tím, abych zazpíval na Keltské noci, kde hrála kapela Tři sestry. Řekl jsem si, že to zkusím, ale moc jsem nevěděl, do čeho jdu. Když jsem pak stál za pódiem, Petr Pečený mi říká: Tady půjdeš po těch schodech nahoru, a buď tě tam nechají, nebo tě srazí. Dám ti jednu radu, srazí tě okamžitě, jestli pustíš playback. Tak jsem tam šel a zpíval jsem nakonec hodinu a půl. Byl jsem z toho úplně nadšený a hned jsem to volal Svěrákovi. On mi na to řekl: Teď jsi dostal koňskou dávku elánu! Měl pravdu. Takhle jsem s Třemi sestrami začal jezdit po republice.
U toho ale nezůstalo.
Dneska mám excelentní kapelu se skvělými muzikanty a jezdíme i po klasických velkých festivalech. Vůbec jsem netušil, že například písničky z filmu Ať žijí duchové! jsou tak oblíbené. Říkal jsem si, že to je stará záležitost, že už je to pryč. A ono ne. Právě takhle to s těmi hity je. Prostě se stanou. Já jen nevěděl, že už se staly.
Vraťme se ještě do minulosti. Dočetla jsem se, že v době, kdy jste spolupracoval s Miloněm Čepelkou, jste byl vítězem Armádní soutěže umělecké tvořivosti. Jak vaše vojna vlastně vypadala? Zažil jste takový ten klasický dril?
Říká se, že jakmile je člověk v něčem takovém nově, tak je strašně naštvaný a ex post – s odstupem času – je všechno dobré. Pak na to chlapi v hospodě v legraci vzpomínají. Já si myslím, že dva roky byla až dost dlouhá doba. Ale zase na druhou stranu teď vidím, že když není žádná vojna, není to dobře. Člověk se tam v dost brzkém věku setkal s faktem, že někdo je nad ním. Zkrátka brzy zjistil, že musí mít vůči něčemu respekt. Když šel naproti mně major, tak jsem byl celý bez sebe. Teď si tak nějak každý proplouvá a mám pocit, že vojna v jistém směru měla něco do sebe. Říkalo se, že z kluka udělá chlapa, a to je pravda. Dva roky byly ale opravdu velká ztráta. Stačil by rok.
Zažil jste na vojně někdy šikanu?
Samozřejmě jsem i já zažil klasické rozdělení na bažanty a mazáky. Nejprve člověk dostával záhul, a pak se z vás stal mazák a měl jste relativně klid. Někteří si tu roli až moc užívali a bažantům opravdu zatápěli. Já jsem se toho nikdy neúčastnil. Abych někomu vyhazoval věci ze skříňky a podobně, to mi nic neříkalo. Ale někteří se skutečně vybarvili.
