Vzpomenete si ještě na sezonu 2003/2004, kdy jste přišel do Jihostroje?
Střídal jsem se s Ondřejem Hudečkem, současným trenérem René Dvořákem či s Miroslavem Šotolou a Petrem Zelenkou. Po něm mám číslo 3 na dresu. Když mi ho předával, tak mi říkal, že mi snad přinese víc štěstí než jemu. Zatím se to plní.
Potkáváte se ještě s bývalými spoluhráči?
Občas jo. Zrovna teď se okolo nás narodilo hodně dětí, tak jsme se se starou partou potkali. Třeba s Petrem Habadou. Rád si s klukama v létě zahraju nějaký turnaj, abych taky přišel na jiné myšlenky.
Radek Mach(32 let) S volejbalem začal 206 centimetrů vysoký blokař v Praze, v dnešním týmu ČZU. Od roku 2004 působí v českobudějovickém Jihostroji a za tu dobu s týmem získal už šest titulů. Českou republiku reprezentoval i na světových univerziádách v roce 2007 v Thajsku a v roce 2009 v Bělehradě, patřil i do českého národního týmu. S manželkou Lenkou vychovává roční dceru a vyučuje volejbal studenty na Jihočeské univerzitě. |
V šatně jste vlastně veterán, umíte si zjednat pořádek, nebo tohle má na starosti spíš kapitán?
U nás se to pořád dělilo a dělí na staré a mladé. Máme takzvanou radu starších, se kterou řešíme důležité věci. Ale i mladí mají poradní hlas.
A nedobírají si vás mladí spoluhráči, že jste vlastně už takový inventář Jihostroje?
Myslím si, že ne. Ale když přicházejí kluci z ciziny, tak hned zjišťují, jak se jmenujete a kolik je vám let. Pak se mě ptali, jak dlouho tady hraju. Řekl jsem jim, že 14 let, z toho byli trošku vyděšení. (směje se)
Odehrál jste v Budějovicích už třináct sezon, na jakou partu máte nejlepší vzpomínky?
Rád vzpomínám na dobu, kdy jsme byli mladší a bydleli na statku Jihočeské univerzity, kde byl útulek pro psy a my nahoře měli byty. Takže jsme s Radkem Motysem, Honzou Ulčem nebo s Ivo Draxlem byli útulkáři. Chodili jsme si navzájem prát věci, společně na pivo a podobně.
A teď už to tak není.
Jak máte rodiny a děti, tak člověka už kromě volejbalu musí zajímat také trochu jiné věci.
Narodil jste se a s volejbalem začínal v Praze. Ale v Budějovicích žijete dlouho, už jste tady zakořenil?
Dá se to tak říci. Z Prahy jsem odešel v patnácti do Liberce, kde jsem byl dva roky, a pak jsem se stěhoval na jih. Jsem víc Budějčák než Pražák.
Kdo vás do Jihostroje přivedl?
Měli jsme v Budějovicích soustředění s juniorskou reprezentací. Tady si mě všiml Milan Šimonek, tehdejší trenér juniorů Jihostroje, a říkal mi, že by se mnou rád mluvil pan Čuda, tehdejší šéf Jihostroje. A spolu jsme se dohodli, že bych z Liberce přestoupil sem.
A baví vás tady hrát i po těch třinácti letech?
Jsem v Budějovicích a v Jihostroji moc spokojený, a pokud to půjde, tak tady i zůstanu.
Musel jste odolávat i jiným nabídkám. Nepřišla žádná, která by za to fakt stála?
Boom chodit hrát ven začal, když jsem tady začínal. Nějaké nabídky ze zahraničí jsem měl, ty však nedopadly, a já tedy začal studovat. Potom jsem dostal od Jihostroje dlouhodobou smlouvu a zůstal tady i kvůli studiu. Teď kdybych ve svém věku šel hrát ven, tak bych napřed první rok musel ukazovat, jestli na to vůbec mám, a až pak si možná vydělal víc peněz než tady. Jenže já nemám síly ani čas něco zkoušet, navíc bych to rok bez rodiny nevydržel a brát je s sebou také nemá smysl.
Jak bude podle vás vypadat nadcházející sezona z pohledu Jihostroje, který posílil hned třemi hráči ze zahraničí?
Jsem hodně překvapený ze Sebastiana Geverta, tak šikovnou levačku, jakou má on, jsem už dlouho neviděl. Navíc je to dobrý parťák do týmu. Doufám, že bude hrát na univerzálu stabilně, a myslím si, že bude jedničkou. Američan Colin Hackworth je učenlivý mladý kluk, tak by nám také mohl hodně pomoci. Důležité je, že rozprostřeme síly do širšího kádru než třeba do několika lidí jako v minulé sezoně.
Na to Budějovice v minulém ročníku doplatily.
Konec se nepovedl. Nevím, jestli se projevilo to, že jsme vlastně hráli na sedm hráčů celou sezonu. Letos bychom naopak mohli sáhnout na rozehrané kluky a někteří z nás si naopak mohli odpočinout. Ale vloni se mi líbilo a byl jsem za to hrozně rád, jak k boji o medaili přistoupili mladíci, kteří toho v sezoně moc neodehráli. Myslím si, že nejen pro ně měl bronz cenu malého zlata.
Po sezoně se s Jihostrojem loučí trenér Jan Svoboda. Uhrajete mu na rozloučenou titul?
Já bych mu to moc přál, za to, co tady odvedl a pořád odvádí za práci.
Těšíte se po těch letech u volejbalu na další novou sezonu?
Před každou sezonou jsem měl pocit, že příprava se hrozně vlekla. Letos ne, teď mi léto uteklo rychle a na sobotu už těším moc. Opravdu.
Uběhla vám letní příprava rychle i kvůli tomu, že jste chyběl v reprezentaci? Nemrzí vás, že jste nebyl v národním týmu?
Pozvánku jsem měl, ale musel jsem ji odmítnout kvůli rodinným záležitostem. Nemohl jsem si dovolit být dva měsíce mimo a nechat všechno na manželce. I když bych i dál rád reprezentoval, tak jsem alespoň ušetřil nějaké síly pro extraligu a poháry.
Přemýšlel jste už také o konci vaší aktivní kariéry?
Já jsem na to myslel už vlastně od začátku, co jsem začal hrát. Před dvěma roky jsem dostudoval (externě učí volejbal na Jihočeské univerzitě, pozn. red.), takže se mám o co opřít a čím se živit. Teď to nechávám otevřené, ale rád bych zůstal u volejbalu. Také mám dodělanou trenérskou licenci a je možné, že bych dál pokračoval v klubu. Prezident klubu Diviš by mi byl ochotný i pomoci. Uvidíme, jak to nakonec dopadne.
Jak trávíte volný čas?
Teď se můj volný čas točí okolo roční dcerky. Také mě chytlo za srdce okolí Kletě, kde s rodinou stavíme dům. Z Prahy jsem se tak dostal až na ves, ale jsem za to rád. Když přijedu do Prahy, tak si říkám, že tady bych opravdu žít nechtěl.
