Stalo se tak díky obrovské odvaze místních osobností, které vyhnaly okupanty na vlastní pěst.
„Bylo to spontánní rozhodnutí. O odchodu Sovětů se ještě ani neuvažovalo, ale do Turnova měl 1. června přijet čerstvý prezident Havel a my chtěli, aby ho vítalo město naprosto vyčištěné od Sovětů,“ vzpomíná hlavní aktér tehdejšího odsunu Josef Kunetka.
Rozhodnutí o demilitarizaci města bylo vskutku živelné: zformuloval jej první polistopadový starosta města Václav Šolc na obří demonstraci na náměstí 29. ledna 1990, kde jeho návrh bouřlivě podpořily tři tisíce lidí.
Dav se ihned vydal předat rezoluci o odchodu sovětské posádce do místních kasáren. Okupanti ale už cítili, že se blíží konec jejich pobytu a srocení nerozehnali. Rozhodnutí města o jejich odchodu v klidu převzali.
„Byla to vskutku bizarní situace. My se báli, že na nás zaútočí. Přeci jen tu pořád měli neomezenou moc. A oni přitom otevřeli vrata a v nich stála posádková kapela, která začala hrát,“ popisuje dramatické okamžiky exstarosta Václav Šolc.
Právě on je podle mnoha aktérů polistopadových událostí společně se zmocněncem pro demilitarizaci Josefem Kunetkou hlavním důvodem, proč se povedlo odchod Sovětů uspíšit a provést jej hladce a bez emocí.
„Pan Šolc byl ztělesněním etiky, morálky a důstojnosti. Začínající devadesátá léta byla nesmírně divoká a náročná. Bez těchto osobností by se Turnov nikdy nevypořádal s minulostí tak dobře,“ hodnotí Daniela Weissová, zakladatelka turnovského Občanského fóra, které vzniklo jako první mimopražské už 19. listopadu 1989.
Rusové se už balili, když byl odchod stvrzen vládami
Odchod Sovětů byl o měsíc později stvrzen dohodou vlád SSSR a Československa. Rusové v Turnově se tou dobou už balili a z Turnova odjížděly nákladní vlaky plné vojenské techniky směrem na východ.
Turnovská 185. raketová brigáda byla dislokována do Turkmenistánu, což je vskutku příhodný konec jejich dvaadvacet let trvající okupace.
„Důstojníci to brali s klidem, všude v Evropě je stahovali pryč a oni s tím byli smíření. Horší to bylo s řadovými vojáky, kteří zažili rok 1968 a svůj odchod brali jako potupu. Také tu žilo asi 150 kágébáků, kteří uměli perfektně česky a nebyli k rozeznání. Z těch jsem měl strach,“ vzpomíná Kunetka.
Odchod do Turkménie nesli nelibě. Civilizované Československo museli vyměnit za liduprázdnou step. Není divu, že se jim pryč nechtělo. Pamětníci jejich odletu do SSSR dosvědčili, že manželky důstojníků si v Milovicích lehaly před kola letadel, aby jim zabránily v odletu. Nebylo to nic platné.
„V Turnově skupovali všechno, co se jim mohlo hodit. Peníze jim v Turkmenistánu byly k ničemu. Takže třeba vykoupili všechny boty ve městě,“ dosvědčuje Václav Šolc.
Turnovu spadl do klína obrovský zdevastovaný majetek, který Sověti užívali. V součtu šlo o 55 budov. Největším trnem v oku lidí byl černě postavený nezkolaudovaný dvanáctipodlažní panelák v areálu horních kasáren. V něm bydlely zejména rodiny a příbuzní ruských důstojníků a velení.
„Místo výtahu zela prázdná šachta, kam Rusové házeli odpadky. Když se to navršilo až nahoru, přijeli to vyvézt na skládku. Jakmile jsem tam poprvé přišel, zvedl se mi tak žaludek, že jsem si musel do sámošky skočit pro láhev rumu, abych nepadnul,“ dosvědčuje Josef Kunetka.
Panelák nechali odstřelit
Panelák nakonec nechalo město odstřelit, záběry turnovského žurnalisty Milana Brunclíka na k zemi se sunoucí železobetonové monstrum tehdy prolétly celosvětovými televizemi. Panelák se totiž nedal rekonstruovat, jak jej Sověti vybydleli. S ostatním dědictvím okupantů ale Turnov naložil doslova ukázkově.
Rozestavěné torzo v areálu horních kasáren se dostavělo v penzion pro důchodce, kasárna se s přispěním mecenáše B. J. Horáčka změnily na hotelovou školu, areál Vesecka, kde vojáci parkovali operačně-taktické komplety R-300 s raketami 9K72 známými jako SCUD instalovanými na osmikolovém podvozku MAZ-543 se zalesnil a část připadla průmyslové zóně, v níž dnes sídlí například Kamax, Ontex nebo Grupo Antolin.
Město zde má svoji kompostárnu a sběrný dvůr, je zde výroba lustrů a provozovnu tu otevřela řada místních živnostníků. Že zde od roku 1968 byli vojáci s mobilní raketovou technikou zahrnutou pod raketový deštník Mladá Boleslav – Hrádek nad Nisou, dnes již nikdo nemůže poznat.
Pomyslnou poslední tečku za odchodem Sovětů udělal až loni jeden z představitelů tehdejších uchvatitelů – voják Rudé armády Margo Meri. Ten se přijel do Turnova omluvit za okupaci.
„Vážení Turnované, odpusťte nám, národům bývalého SSSR, invazi v roce 1968 i veškeré zlo doby socialismu, zmařené životy, zmařené naděje, veškerou nesvobodu a útisk,“ pronesl loni k květnu Margo Meri směrem k představitelům města. Meri jako občan Estonska s okupací nesouhlasil, nebylo mu to však nic platné.
„Jakmile mě rekrutovali, odvedli nás všechny na shromaždiště, dostali jsme oblečení, nastoupili do letadla a někam s námi odletěli. Už týden jsme byli v Československu a nevěděli jsme to. Až později jsme poznali, kde jsme,“ vyprávěl bývalý voják, dnes pastor.
Památný den připomíná historii
Památný den, který město Turnov vyhlásilo, má všechny tyto skutečnosti lidem připomínat. „Na všech městských budovách budou 28. května viset městské vlajky. Na turnovských školách proběhnou diskuse se studenty o tom, co se zde kdysi dělo,“ potvrzuje starosta Turnova Tomáš Hocke.
„Památný den sice neznamená mnoho, nelze vyhlásit den volna, ale pro nás je důležité se k 26 let starým událostem takto nahlas přihlásit,“ dodal.
Památný den si bude Turnov připomínat každoročně. Podle dokumentaristy Milana Brunclíka, který polistopadové události zachytil na filmový pás, institut Památného dne vytvoří prostor pro občanské iniciativy a politické subjekty, aby zákonodárnou cestou prosadily zákon O svátečním dni města či obce, jenž by jim dával právo vyhlásit jeden den v kalendářním roce za městský či obecní svátek s režimem dne volna adekvátně státním svátkům.
„Základem státu je rodina, obec a město. V každém z nich mají nějaký památný den, od něhož se odvíjí naše současné i budoucí dny. Pokud se tedy města a obce chtějí skutečně emancipovat, nabízí se lákavá příležitost pro spolky a politické strany, aby si svou vlastní zákonodárnou iniciativou prosadily jeden památný den jako svátek obce či města se vším, co patří ke státním svátkům, naordinovaným shora. Tedy i s pracovním klidem. Náš nápad se dá ideálně rozjet právě ke krajským volbám,“ nabádá Milan Brunclík.
