Symbolicky je pronesl ve dnech, kdy si Turnov připomíná 25 let od odchodu ruské posádky z města.
„Vážení Turnované, odpusťte nám, národům bývalého SSSR, invazi v roce 1968 i veškeré zlo doby socialismu, zmařené životy, zmařené naděje, veškerou nesvobodu a útisk,“ pronesl Margo Meri směrem k představitelům města.
V srdci prý celou dobu nosil obraz železničních vagonů naložených vojáky, co odjíždějí, ale poslední z těch vagonů tu zůstává stát.
„V tom vagonu jsou špatné vzpomínky a bolest. Pokud moje omluva pomůže, aby i tenhle poslední vagon odjel, přeji si to a chci tomu pomoci,“ líčil dojatě.
Ne všichni sovětští vojáci přicházeli do Turnova s radostí. Věděli totiž, že v zemi se žádná kontrarevoluce nekoná.
„Mnozí z nás, občanů menších národů kolem Ruska, jsme tady nechtěli být jako utlačovatelé. Sami jsme trpěli podobně jako vy, útlakem od velkého státu a k tomu ještě odmítnutím, zlobou a nenávistí z vaší strany,“ vysvětlil.
Starosta Turnova Tomáš Hocke omluvu uvítal a poděkoval za ni. „Vaši omluvu v lidské rovině přijímám a oceňuji vaši odvahu. Armádu sem však vyslal Sovětský svaz, jehož nástupcem je Rusko. Některé jeho činy, které provádí na Ukrajině, jsou pro mě nepřijatelné. Je velkou škodou, že nemají a asi mít nebudou odvahu jako vy sami se nám omluvit,“ zdůraznil starosta.
Připomněl, že Estonsko je Rusku geograficky blíž a tedy se jej jeho rozpínavost může dotýkat stejně tak dnes, jako se týkala Československa v roce 1968.
„Doufám, že u vás doma máte víc stejně statečných mužů, jako jste vy. Zdá se, že je budete potřebovat,“ varoval Tomáš Hocke.
Z Turnova odešli okupanti jako první
Slova omluvy a odpuštění nezazněla v Turnově náhodou. Město bylo totiž první v tehdejším Československu, odkud Sověti odešli - již 28. května 1990 byla zdejší okupační posádka pryč.
Zbyla po ní opuštěná vojenská základna Vesecko, kde Sověti skladovali rakety 9K72 známé jako SCUD na osmikolových automobilech se dvěma řiditelnými nápravami.
Meri vylíčil, jak tvrdé byly podmínky řadových vojáků v zemi, která je vnímala jako vetřelce.
„Jakmile mě rekrutovali, odvedli nás všechny na shromaždiště, dostali jsme oblečení, nastoupili do letadla a někam s námi odletěli. Už týden jsme byli v Československu a nevěděli jsme to. Až později jsme poznali, kde jsme,“ vypráví bývalý voják.
Jako Estonec navíc zažíval každodenní ústrky od Rusů. „Neuměl jsem tehdy rusky ani slovo. Navíc jako věřící jsem měl problémy, pořád mě zvali na výslechy. Jako řadoví vojáci jsme neměli povoleno chodit do města, tam směli jen oficíři. Když už jsme se dostali do města, bylo to na korbě nákladního vozu.“
Z Československa se v roce 1988 dostal domů na vlastní žádost. Přestože většina privilegovaných vojáků bohatě využívala zdejšího bohatství nesrovnatelného s tehdejším Sovětským svazem, Margo se nedokázal smířit s nenávistí, kterou svou přítomností vzbuzoval u Turnovanů.
„V jednom z balíčků z domova jsem dostal jako dárek hodinky. Dal jsem je jednomu z důstojníků, aby uspíšil mé přeložení. To se podařilo,“ vypráví Estonec.
Poté ještě několik let stavěl vojenské budovy v SSSR, po jeho rozpadu se vrátil do Estonska, kde později začal pracovat jako pastor. Do Turnova se chce příští rok vrátit jako turista.
