Co je na tom nejhorší?
Nejhorší? Asi to, jakým způsobem jsem se to dozvěděl. Věděl jsem, že je v 11 hodin tiskovka a 5 minut před tím mi volal Radiožurnál, který měl přímý vstup. Dozvěděl jsem se to tak od nich, místo abych se to dozvěděl od někoho z Jockey Clubu, což mi přišlo takové zvláštní a špatné. Celé se to týká především mě a vypadalo to, jako kdyby jednali o mně beze mě.
Do té doby jste neměl ani tušení?
Ne, nic jsem nevěděl, což asi nikdo. Do začátku tiskové konference to věděl akorát prezident Jockey Clubu Jiří Charvát. Možná ještě někdo, ale určitě to neměli zveřejňovat.
Proč se vlastně čekalo tak dlouho? Výsledky podle prvních předpokladů měly být známy v půlce prosince.
Vůbec to nechápu. Pro mě je rozhodující, že nám to vezmou a je mi jedno, proč to tak bylo.
Máte pro to, co se vám děje nějaké vysvětlení?
Nemám, nikomu jsem neublížil, mám čisté svědomí. Pro mě je nepochopitelné, proč se mi třikrát stalo něco takového. Holt už s tím asi nic neudělám.
Nic neuděláte, to znamená, že opravdu definitivně končíte?
Ano, je to definitivní, protože už nemá smysl pokračovat, už nemám žádnou motivaci. Chtěl jsem skončit už loni kvůli dvěma věcem. Ta první je, že náš kraj je takový na prd, nikde tady nejsou koně. Poslední rok jsem každý den dojížděl víc jak 100 kilometrů denně, naše platy přitom nejsou nijak velké, takže jsem zjistil, že jsem víc projezdil, než si vydělal. A to je samozřejmě o ničem. Nedá se každý den jezdit někde 200 kilometrů daleko...
..a ta druhá věc?
Je mi už líto i těch koní. I přesto, že jsem za to teď třeba nemohl, tak mi je jich líto. Mohlo by se stát, že kdybych příští rok seděl na dalším koni nebo třeba znovu na Nikasovi, znovu by mu vítězství vzali a to nechci podstupovat. Jsem smolař, takový je můj osud.
Je z vás cítit zklamání, ale není možné, abyste třeba za pár měsíců názor změnil? Až to největší zklamání opadne?
Takhle... když jsem vyhrál, chtěl jsem jezdit zase nejmíň pět roků. To vítězství byl takový adrenalin, povolený doping, který se mi znovu vlil do krve. Chtěl jsem obhájit vítězství, měl jsem nějaké vyhlídky. A to i přesto, že vás něco bolí, nebo máte nějaké zranění, prostě chcete jezdit dál. Něco podobného má asi i pan Váňa. Ale tohle vás úplně srazí do kolen, spadnete na hubu a já už takhle spadl potřetí.
Opravdu nechcete všem dokázat, že tu Pardubickou jednou stejně vyhrajete?
Ne, už opravdu ne. Rád bych dokazoval, ale není ani s kým. Pokud dneska vyloženě nejezdíte ve stáji pana u pana Váni, který má 90 koní a všechny jezdí jeho kluci, nemá to smysl. Tady máte stáj o 10-15 koních a ještě si trenér na ty koně pozývá žokeje třeba z Anglie, což vás trápí. Nebo se pořád o koně dělíte s jiným žokejem, což se u pana Váni nestává, tam vám žádného koně nevezme. Kluci u něj mají motivaci, super koně.
A tak třeba pan Váňa není řešením?
Není, to souvisí s tou mou lokalitou. Mám barák, dvě děti. A ten svůj dům nepřestěhuju za panem Váňou, je to hrozně daleko. Kdybych tam dojížděl, musel bych u něj trávit celý týden, o víkendech jsou zase dostihy, takže bych byl vlastně pryč celý rok. Je to výborná šance pro 20leté kluky, protože si můžou udělat jméno. Když tam přijdou, jsou z nich okamžitě šampioni, protože jezdí skvělé koně. Ale já už toho prožil tolik, že mi to za to nestojí.
PÁR METRŮ OD ŽIVOTNÍHO TRIUMFU. To ještě Marek Stromský netuší, že se bude radovat předčasně.
Znamená pro vás něco informace, že množství zakázané látky bylo tak malé, že výkonnost koně ovlivnit nemohlo?
Teoreticky nic. Možná nás to trochu očistí nebo povzbudí, ale to je tak vše. Za pár let si ale možná nikdo nevzpomene na pana Váňu, ale na smolaře Marka Stromského.
Jak teď berete ten kontroverzní moment, kdy vás Josef Váňa vytlačil, dostal pokutu, ale diskvalifikován nebyl?
Je to pár let, ale pan Váňa opravdu dostal pokutu asi 500 korun za tísnění, které ale údajně nemělo vliv na výsledek. Co jsem si z toho vzal? No nic, stejně jsem skončil druhý. Ale když dostal pokutu, měl být diskvalifikován jako já teď. Ale to už je jedno.
Neoslovil už vás někdo, že by stálo za to s vámi sepsat knihu?
(lehký úsměv) Kamarádi už mi říkali, že je to na knížku nebo na 13. komnatu, ale já se teď necítím, nemám na to myšlenky. Mám z toho všeho pořád smíšené pocity.
Co pro vás bylo horší? Ten prvotní moment, kdy jste zjistil, že byl Nikas pozitivně testován, nebo teď to potvrzení?
Horší byl asi ten první moment, kdy jsem se o dopingu dozvěděl. Pak to tříměsíční čekání je taky šílené až neskutečné, nikomu bych nic podobného nepřál. Nemůžete spát, je to něco hrozného. Ale člověk se s tím pomalu smiřuje, bere to tak, že prohraje, ale pořád je tam nějaká naděje, kdežto teď už není nic. Samozřejmě, zklamání, to je a bude, ale jsem rád, že je to všechno už za mnou.
Co vás teď čeká?
Bude to pro mě těžké. Řekl jsem nějaké rozhodnutí, ale trápit se budu určitě tři měsíce, půl roky nebo možná i celý rok. Jiná volba ale není, stejně by to jednou přišlo. Trénovat mě nebaví, takže bych od koní i tak jednou odešel. Dneska si život bez koní představit nedovedu, ale tak to je. Bude nový Marek Stromský. Žokej Marek Stromský už není, skončil a musí se naučit žít bez koní.
A máte nějaký plán, jak to udělat?
Mým prvním úkolem je najít si práci, která by mě aspoň trochu bavila, která mě naplní. Ale zase nemůžu jít do fabriky, protože bych tam asi umřel. Bude mi chybět i adrenalin, který v dostizích je, nejde jen tak vymazat. Musím si ho najít v jiných sportech, protože ho ze sebe musím vybít. Holt musím totálně změnit svůj život a naučit se s tím žít.
Od fotbalového klubu ve Štěpánkovicích jste dostal dres, kopačky a chrániče. Můžete zkusit fotbal...
(Zasměje se) Kdybych nebyl tak starý, tak bych do toho určitě šel. Ale jenom tak si jít zakopat je určitě jeden z těch náhradních sportů, kde můžu ten svůj adrenalin trochu vybít.
