V Česku žijete už řadu let, před časem jste ve vysílání Českého rozhlasu Dvojka řekla, že je to váš druhý domov. Napadá mě, jestli kromě vaší rodné Francie nemáte ve světě ještě třeba nějaký pomyslný třetí domov...
Miluji Itálii, tam bych mohla klidně žít. Také zbožňuji svou zem, tedy Francii, konkrétně její jih, kde jsem se narodila. Ale moje nejdůležitější místo je tam, kde jsou lidi, které miluji. To je v ten moment můj domov.
Už dlouhá léta se angažujete také v charitě. Kromě vaší Nadace Archa Chantal jste spolupracovala také s organizacemi v zemích třetího světa. Taková zkušenost změní pohled na život.
Určitě. Myslím si, že lidé, kteří zuří, jsou nespokojení a kritizují, by měli trochu cestovat po světě a podívat se tam, kde mají opravdové problémy. Já samozřejmě taky někdy prskám a stěžuji si, ale vždy si pak řeknu: Stop. Chantal, ty možná máš problém, ale je to jen malý problém. Mám pocit, že spousta lidí je dnes přehnaně nespokojených. I když samozřejmě mohou nastat těžké situace a i tady u nás v Evropě, což by nemělo být, jsou lidé, kteří žijí v bídě a nemají střechu nad hlavou. Ale pořád jsou na světě místa, kde se mají lidé daleko hůř. Tady můžeme líbat ruce našim lékařům, protože jsou špičkoví a zdravotnictví tu dává šanci každému. Jsou přitom i civilizované země, kde to tak není. „Máte peníze? Nemáte? Tak na shledanou!“
Říkáváte o sobě, že si moc nepotrpíte na národní předsudky. A tvrzení typu, že Francouzi jsou takoví a Češi zase takoví vám mnoho neříkají. Nemyslíte, že některé vlastnosti jsou ale přeci jen pro nějaký národ více typické?
Vím, že existují určité charakteristiky, ale nerada se o nich bavím. Každý národ může mít něco, co se vám líbí, ale i něco, co vám třeba není blízké. Na Francii a Francouzích jsou sice věci, které miluji, ovšem i takové, které se mi nelíbí. Stejně tak na Češích. Z mého pohledu je to ta potřeba vidět věci negativně a stále si stěžovat.
Nemáme tendenci stěžovat si možná trochu společnou s Francouzi, kteří jsou proslulí tím, že dokáží stávkovat proti takřka čemukoli?
Ano, ale je něco jiného sedět zlostně v hospodě a nadávat nebo psát vzteklé komentáře na internetu. Oproti tomu máte sice neustále nespokojené Francouze, ale oni něco dělají a jdou do ulic. Já s nimi souhlasím. Lidé mají právo být slyšet a říct ne. Tím pádem pak politici nemohou jejich nespokojenost nevnímat a musí reagovat.
Chantal coby Kissák ukázala dlouhý jazyk Gene Simmons z kapely Kiss a Chantal Poullain v kalendáři Proměny 2015 |
Naše národy se liší opravdu v mnoha aspektech a jednou z příjemnějších a odlehčenějších věcí, kde lze stále vnímat veliké rozdíly mezi Čechy a Francouzi, je móda, nemyslíte?
Už za komunismu jsem měla některé kousky oblečení na míru od zdejších návrhářů. Chtěla jsem je už tehdy podpořit. Stalo se mi pak dokonce jednou ve Švýcarsku, že jsem kráčela po velice luxusní ulici a naproti mně šla dáma, která si nesla tašky z butiků Dior a Chanel a zastavila mě s tím, že se mě musí zeptat, kde jsem sehnala kabát, který jsem měla na sobě. Já jí hrdě odpověděla, že v Československu. Samozřejmě móda je krásná věc a jsou země jako Francie a Itálie, kde má obrovskou tradici, ale když člověk sám v sobě není vyrovnaný, tak na sobě může nosit nejdražší a nejluxusnější kousky a stejně nevynikne.
Je pro vás důležité sledovat trendy?
Nejsem člověk, který sleduje poslední módu. To, jestli se zrovna nosí krátké, nebo dlouhé sukně a podobně, pro mě není to nejdůležitější. Mám spoustu věcí, které vytáhnu ze skříně po několika letech a jen je oživím nějakou novou kombinací. Právě tohle mě na módě baví, samozřejmě se taky někdy netrefím a udělám faux pas, ale nemusím za každou cenu hledat perfekcionismus. Když vidím něco, co je naoko dokonalé, možná chvilku závidím, ale pak si uvědomím, že mě to vlastně nudí. Tím se možná Francouzi vyznačují, že víc než dokonalost hledají šarm, nonšalanci. Češi jsou v tomhle smyslu malinko strojení. Až příliš se někdy řídí tím, co je na fotkách v časopisech.
