Jubilejní šedesátá sezona, blížící se festival Moravský podzim plný hvězd i objevné dramaturgie a stavba nového koncertního sálu, na který Brno čeká už sto let. Křehce vypadající, ale neobyčejně pracovitá a pro „svůj“ orchestr zapálená ředitelka brněnské filharmonie Marie Kučerová si ani letos neodpočine. Vystudovaná historička svou prací žije už dva a půl roku.
Od čeho se odvíjí ona šedesátá sezona Filharmonie Brno?
Máme lehce zapamatovatelné datum narození 1. ledna 1956, kdy byly při novoročním koncertě spojeny dosavadní dva brněnské orchestry, rozhlasový a krajský. Tak vzniklo ono obrovské symfonické těleso s prvním dirigentem Břetislavem Bakalou, kde dnes působí přes sto hudebníků.
Novoroční koncert bude tedy váš skutečně jubilejní. Navíc budete hrát to stejné, co orchestr před těmi šedesáti lety, že?
Ano, tehdy to byla samozřejmě samá ruská hudba, naštěstí skvělá. Takže znovu zahrajeme Čajkovského Patetickou symfonii a Houslový koncert D dur s naší letošní sólistkou sezony Alinou Pogostkinou. Dovolili jsme si jen jednu změnu místo kratšího Čajkovského díla. Když jsem se totiž stala ředitelkou filharmonie a vyklízela jsem skříně, objevila jsem filmový kotouč, o němž nikdo nevěděl, co na něm je. Nechala jsem jej tedy digitálně přepsat a ukázalo se, že jde o němou filmovou reportáž ze zájezdu brněnské filharmonie do Británie v roce 1966. Půvabný i stylový záznam tehdejších hudebníků, vlastně zakládajících členů filharmonie, promítneme s novou hudbou od Miloše Štědroně, kterého jsme o ni požádali.
Současná vážná hudba ovšem občas naráží na nevůli starších posluchačů. Lze jim takovou hudbu vůbec nabídnout?
Mám zde ve filharmonii naštěstí skvělý tým, především dramaturga Vítka Mikeše, který má úžasný přehled a sleduje světové trendy, co se kde hraje. I díky němu máme podle nezávislých znalců nejprogresivnější dramaturgii v této republice. Což je podle mého pro Brno typické, vždyť stejně zde působil kdysi i Leoš Janáček. Nebo i festival Moravský podzim, vždy progresivní a moderní. Rizika z nepochopení a nezájmu posluchačů samozřejmě existují. Pro marketing to také znamená mnohem víc práce, než kdybychom dávali Beethovena a Čajkovského, kteří se prodávají sami. Jenže současní autoři velmi rezonují od nás na západ a sever, takový Alfred Schnittke a podobní jsou v Evropě běžní. Myslím tedy, že jdeme správným směrem.
Jak se tedy snažíte posluchačské povědomí posunovat konkrétně v letošní sezoně? ̈
Například kombinací velkého klasického díla třeba od Richarda Strausse či Gustava Mahlera s moderním koncertem. Na setkání s našimi abonenty se nám zdálo, že svůj nezvyk překonali a začali věřit, že i neznámou hudbu vybíráme dobře. Třeba loňský koncert Schnittkeho mrazivé Faustovské kantáty s Ivou Bittovou v Janáčkově divadle, kde navíc nad pódiem běžely titulky českého překladu, to bylo něco fantastického. Dojem byl tak ohromný, že po koncertě lidé zůstávali uhranutě sedět, jako by se báli jít ven. A když jsme z divadla vyšli, na nebi stál rudý měsíc. To jsem pak v noci nemohla usnout ani já.
A letos?
Zahajujeme v neděli velmi klasicky Smetanovou Vltavou, klavírním koncertem Bohuslava Martinů a Dvořákovou Novosvětskou, což je repertoár našeho podzimního japonského turné. Bomba nás čeká 30. listopadu s jazzovým skladatelem a kontrabasistou Avishaiem Cohenem v Boby Centru. Půjde o světovou premiéru, protože aranže pro naši filharmonii teprve píše skvělý americký dirigent Robert Sadin. A v lednu nás čeká flétnový koncert Sofie Gubajduliny s Sharon Bezaly a dirigentem Tomášem Netopilem nebo třeba koncert pro nastávající rodiče, což je docela velký hit...
Opravdu přišly dámy s bříšky?
Jistě, velmi jsme těmi zhruba 250 očekávanými miminky omladili publikum a také nafoukli kapacitu sálu v Besedním domě. Dobře se také zavedly veřejné generálky našich koncertů, nejenže jsou lacinější, ale konají se uprostřed dne, kdy je to zvláště pro starší posluchače příjemnější. Jinak nabídneme v této sezoně skoro stovku koncertů ve dvanácti abonentních řadách...
Dopodrobna je probírat nemůžeme, ale zmiňme ještě alespoň festival Moravský podzim, který začne 3. října.
Dvacet akcí za dva týdny má odvážnou, ale dobře poslouchatelnou dramaturgii, kterou odborná grantová komise ministerstva kultury vyhodnotila ze šedesáti festivalových žadatelů o příspěvek jako druhou nejlepší po ostravských Dnech nové hudby. Česká filharmonie přijede do Brna s klasickým repertoárem Suka, Janáčka a Dvořáka, Rotterdamská filharmonie s Rimským-Korsakovem, Sibeliem a Rachmaninovem a naše brněnská filharmonie zahraje asi nejzajímavější repertoár. Kromě Stravinského Svěcení jara a Debussyho Jarních rond to bude i dílo rezidenčního skladatele festivalu, Estonce Erkkiho-Svena Tüüra, jehož symfonii Magma zabubnuje světový hráč na bicí Colin Currie. Festival propojí hudbu i s dalšími médii, svoje audiovizuální umění předvede holandský skladatel Michael van der Aa, mladičká litevská tvůrkyně Justé Janulité. Němý film Batalion z roku 1927 doprovodí hudba Kryštofa Mařatky a tak dále.
Sto let se v Brně bojuje za slušný koncertní sál. Skutečně si myslíte, že se v něm bude v roce 2019 hrát?
Když půjde všechno dobře a nestane se žádná tragédie, tak ano. Sál se navrhuje minimálně pro 1 200 lidí, snad i více. Už přemýšlím, co tam budeme hrát, protože to bude kromě našich symfonických koncertů místo pro velké hvězdy typu Magdaleny Kožené. A také magnet pro návštěvníky ze zahraničí. Novou budovu zamýšlíme stavebně propojit s vedlejším Besedním domem, obě budovy by měla provozovat právě Filharmonie Brno. Kterou v novém sále konečně uslyšíme ve všech zvukových parametrech a kvalitách, což se nám zatím v Brně nikdy nepovedlo.
Jak to myslíte?
Znám to ze zájezdů. Když hrajeme ve skvělých sálech Německa či Japonska, odhlučněných i akusticky dokonalých, je to jiný orchestr. Nehledě na to, že v Brně hudebníci opravdu živoří. Nejenže zkoušejí v malém sále Besedního domu, kde je slyšet každá tramvaj i sanitka a kde se musí vynosit židle, aby se tam celé těleso vešlo na zkoušku. Pak přijde jediná generálka a večer hrají v pronajatém Janáčkově divadle s úplně jinou akustikou, kde je navíc z každého místa slyšet něco jiného. Takže bystří posluchači už vědí, kam si nesedat, protože odtamtud neuslyší třeba smyčce. Nepřestávám se divit, že jsou hudebníci za těchto šílených podmínek tak dobří. Je to stejné, jako by si Brno léta drželo špičkový fotbalový tým, nemělo pro něj stadion a půjčovalo si různé plácky.
Marie Kučerová
|
Z čeho teď plyne váš optimismus, že se poměry změní? ̈
Věřím, že s momentálním vedením města jsme sálu zatím vůbec nejblíž. To minulé schválilo a připravilo stavbu podzemních parkovacích stání, která budou dostavěna v roce 2017. A nové vedení města se snaží, aby se za ty dva roky podařilo dokončit všechny přípravné projektové a povolovací práce a mohlo se hned stavět dál. Nahoru...
Peníze na to ale zatím nejsou, že?
Evropský program, ze kterého se mohlo čerpat, už bohužel skončil, a protože v Brně nebyl připraven projekt, nikdo o finance nepožádal. Stavbě takových sálů u nás logicky nikdo nerozumí, takže je to možná i dobře. My jsme se letos vypravili na zkušenou, objeli jsme sedm zemí a viděli patnáct sálů postavených zhruba za posledních deset let. Třeba Poláci jich za tu dobu vybudovali minimálně osm, my jsme u nich viděli tři. Také Maďaři se rozjeli. A to nemluvím o Skandinávcích. Zajímavé bylo, když jsem se ptala, kde mají po městě reklamu na svou produkci. Říkali, že nic takového nepotřebují, protože je setrvale vyprodáno. A je pravda, že jen když do toho naprosto odhlučněného i akusticky dokonalého prostoru člověk přijde, spadne mu brada. Ale skvělé bylo, že nám tam prozradili třeba i to, co se úplně nepovedlo. Ohromná zkušenost, která se určitě zúročí při rozhodování o architektuře i akustice. A pak se i v Brně konečně posuneme ze spolkového 19. do moderního 21. století.
