Pravé filmové okouzlení, které v cyklu Škoda lásky dýchlo před týdnem ze dvou povídek Jana Pachla podle předloh Eduarda Petišky, zase tiše vyprchalo. Nové trio příběhů v režii Petra Zahrádky se v neděli vrátilo k loňskému pojetí projektu České televize, do rodiny trochu ctižádostivějších příhod natočených v duchu někdejší divácké série Bakaláři.
Včetně systému tří různých předloh „každý pes jiná ves“, kdežto minulé propojení jednoho autora a téhož místa děje napříč časem přineslo ucelený zážitek.
Miška je kouzelná 60 %
Ač typicky „holčičí“ a v životním stylu všech aktérů zbytečně mondénní, úvodní příběh podle Ireny Obermannové byl zároveň nejsilnější. Nevraživost nevzhledné dospívající dívky plné komplexů méněcennosti vůči otcově nové, pěstěné partnerce totiž rozehrála velice otevřený, krutý souboj.
A Martha Issová našla ve své neteři Julii naprosto herecky rovnocennou soupeřku; Stanislava Majera coby slabocha mezi dvěma citovými nárazníky vlastně ani nepotřebovaly. Dívka přesně vystihla rozbolavělou osamělost maskovanou siláckými urážkami „táta tě má jenom na sex“, drzou žárlivost zhrzeného fracka na zabití i k politování.
Divná Bára 40 %
Zato z příběhu Jana Stehlíka čněla velmi chtěná a kostrbatě šroubovaná variace na Divou Báru od Boženy Němcové včetně aktualizace pomocí prvoplánových vnějších znaků. V originální povídce nebojácná dívka z pastoušky pomůže kamarádce z fary od nechtěného nápadníka svým převlekem za strašidlo; nyní v moderní verzi ho potetovaná motorkářka v černé kůži odradí pomocí kompromitující erotické „selfie“.
Že rodiče její nešťastnou přítelkyni nutí do sňatku se zhýralým bankéřem, protože potřebují schválit další úvěr na svůj snobský život v luxusu, je více než přitažené za vlasy, dokonce i nebohá prodaná nevěsta se jich nevěřícně táže „Jsme snad v románu z 19. století?“.
Jenže povídka to myslí naprosto vážně, navíc přidává sociální ornamenty typu romská drobotina, noční bary, hrubost, drogy. A takovým shnilým světem současnosti prochází jediná spravedlivá bytost, které pro ostřejší výraz či bláznivý nápad sice nikdy nejde daleko, ale zato srdce má ze zlata.
Host u tabule 50 %
Nejkomornější a nejpředvídatelnější kousek vyšel z vánoční povídky Miloše Urbana, mohl tedy stavět na tesklivosti štědrovečerního času nedobrovolných samotářů a zatoulaných nočňátek.
Nálada také zabírala účinněji než smířlivě úsměvná zápletka – co se asi může stát, jestliže dlouholetý vdovec, kterého stále vzrušují mladé dívky, pustí jednu podezřelou tulačku do svého bytu sledován zrazenýma očima kypré sousedky, jež mu oddaně vaří, uklízí a neohrabaně nadbíhá?
Luboš Veselý si s omšelostí pozdního erotomana poradil slušně, ale právě na postavě muže, jenž po výmluvné scéně na hřbitově ještě znovu v kostele nahlas opakuje „já jsem už tak dlouho sám“, se znovu stvrdilo, že po minulé poezii nedopovězených náznaků se do cyklu vrátila vypravěčská doslovnost.
Buď máme málo velkých spisovatelů, nebo málo velkých režisérů, nebo platí obojí; přesto by projekt s ambicí založenou na výjimečném ztvárnění literárních skvostů neměl znovu spadnout k povšechnému líčení povadlých historek.
