Poprvé jsem byla v Les Menuires s kamarádkami před patnácti lety. Bylo to vůbec první místo, kde jsem ve Francii zařízla hranu do sjezdovky. A další poprvé tehdy bylo, že jsem po dlouhé době vyrazila bez dětí. Měla jsem těsně po mateřské a cítila se jako v sedmém nebi. Těch patnáct let uběhlo jako voda. Děti se mnou už zase jezdit nechtějí, ale kamarádky zůstaly stejné. Užívaly jsme si středisko a kochaly se vzpomínkami i novinkami.
Na přelomu tisíciletí
V roce 1999 se Les Menuires rozhodlo pro stavbu věže, která se měla stát jeho dominantou. Přijely jsme tenkrát do střediska v lednu následujícího roku, tedy pár dní poté, co se na věži rozezněl zvon ohlašující nové tisíciletí. Dnes už věž pevně vrostla do panoramatu střediska.
Strašně jsme si tenkrát sjezdovky užívaly, protože lyžování v tak nekonečných údolích na nás působilo naprosto opojně. Ani nám nevadilo, že tu není v každé rezidenci sauna, že tu nemají bazén a že vleky nad Saint Martin de Bellevile jsou skutečné vleky, ne sedačkové lanovky. Vracely jsme se na místa prvního francouzského lyžování opravdu zvědavé. Co a jak se tady za ta léta změnilo? A změnilo se vůbec něco?
Kde jsou paneláky?
Francouzské rezidence už nejsou tím, čím bývaly. Bydlely jsme tentokrát o poznání luxusněji. Na místě, kde stály první budovy ve středisku, je teď vesnička, kterou tvoří komfortní rezidence. Apartmány mají balkony obrácené na jih, večer můžete strávit u nebo rovnou v bazénu. A jako bonus parkoviště pod střechou, takže odpadlo odhazování sněhu a oškrabování namrzlých okének.
Co se bydlení týče, mohly jsme hned při příjezdu konstatovat, že to se tedy opravdu změnilo. V centru města vyrostl také od začátku nového letopočtu akvapark se všemi nejmodernějšími vychytávkami. Celý týden jsme měly to nejkrásnější počasí, jaké si může lyžař na horách představit, a tak nám návštěva vodních hrátek zůstala na seznamu úkolů na příště.
Les Menuires, horská restaurace L' Alpage
Paneláky zmizely, místo nich tady vyrostla vesnička s komfortními rezidencemi.
Vzpomínky nebo zapomínání
Když jsme první den vyšly před rezidenci, začaly jsme se dohadovat, kam vlastně půjdeme lyžovat. Tři kamarádky, které si zcela zřetelně pamatují, že v Les Menuires před patnácti lety byly, mají vzpomínky, jako kdyby jedna byla na Marsu, druhá na Měsíci a třetí… no třeba v tom Les Menuires. Stály jsme před lyžárnou a každá z nás se snažila vzpomenout si na to nejkrásnější, co se tady dá na lyžích prožít. Bylo toho opravdu dost. Naštěstí se do francouzských Alp jezdí na celý týden, a tak jsme to mohly všechno projezdit znovu.
Ráno na La Masse
Vrcholek La Masse je vidět z většiny rezidencí. Hora tvoří krásné panorama, zrána zpravidla ozářené sluncem. Vyjely jsme nahoru a kochaly se tou nádherou. Měly jsme pocit, jako bychom začínaly večeři od zákusku.
La Masse je opravdu výstavní místo. Nejenom díky tomu, co všechno odsud vidíte, ale i proto, že na druhou stranu svahu vedou skvělé volné terény. Inu, ty na nás čekají až zase v příštím životě, kdy budeme opět mladé a trochu bez rozumu. Takže hurá na sjezdovku. Ta z La Masse patří k nejkrásnějším v celém údolí. Začíná se nahoře na severním svahu, kde je vždy zaručeně skvělý sníh. Celá hora dopřeje převýšení kolem tisíce metrů. Zcela regulérně jsme se zalykaly blahem. Osvobozující, osvěžující a prostě přenádherná jízda… Musely jsme to dát ještě dvakrát.
Další den jsme uronily slzu lehké závisti na adresu všech rodičů, kteří mají malé děti teď. Na úbočí La Masse s nimi můžou skotačit v parku Walibi. Lehký skikros byl jako stvořený i pro ženy v nejlepších letech. Projely jsme si klopené zatáčky a zvedlo nám to již tak vysokou hladinu endorfinů.
Můžete si vybrat, zda strávíte večer v bazénu, nebo v některém z okolních barů.
Na zdejších kopcích se budete regulérně zalykat blahem.
Po starých stopách
Hlavní lyžařské terény, které se rozkládají na hřebenu spojujícím Les Menuires s ostatními údolími, se mnoho nezměnily. To jsem tvrdila já. Změnilo se tu úplně všechno, tvrdily mé kamarádky. Pravdu měly spíš ony. Zmizely snad úplně všechny vleky typu Poma a také sedačkové lanovky, které „podsekávaly“ nohy a dělaly na lýtkách modřiny. Všude byl sníh a nikde ani kamínek. Sjezdovky jsou také daleko lépe upravené. Inu, Francouzi se v tomto směru poučili a hlavně přizpůsobili silné konkurenci sousedních alpských zemí.
Druhý den našeho pobytu jsme jely do Saint Martin de Belleville. Z Les Menuires tam vede krásná modrá sjezdovka. Tedy je to spíš kaskáda, na niž navazuje jedna sjezdovka na druhou. Převýšení ze sedla Les 3 Marches je také přibližně tisíc metrů, tak aby to nebylo pěkné svezení. Myslela jsem opět na naše děti, jak by se asi nahoře posadily do „vajíčka“ a pustily to dolů šusem. Bylo by to o nervy, ale zase ne tak moc. Do konce týdne jsme stihly projet ještě skoro všechny červené sjezdovky a užívat si všech novinek, které tady na nás čekaly.
Francie má několik desítek lyžařských středisek a my jsme si cestou domů říkaly, že jejich objíždění je dobrá zábava pro holky, které ještě nemají děti, i pro paní, které už je nemají zas, protože vylétly z hnízda. A tak přemýšlíme o tom, že za dalších patnáct let to tady projedeme opět. Tentokrát ale s vnoučaty.
