Za Rakouska-Uherska se tu léčili a umírali ranění vojáci z první světové války, za protektorátu ji zase využívali Němci a pak dlouhá léta sloužila jako lazaret ruským vojákům. Jen po revoluci se pro ni nenašlo využití, a tak chátrá.
Není mnoho míst, která by tak názorně a autenticky připomínala divoké 20. století na českém území, jako někdejší vojenská nemocnice v pevnosti Josefov na Náchodsku.
Za normálních okolností je nepřístupná a prázdná. O to větší zážitek čekal stovky lidí, kteří si nenechali ujít její výjimečné otevření při sobotní akci Dny evropského dědictví. Tomu, kdo do této části josefovské pevnosti vešel, se otevřely fascinující interiéry a jejich atmosféra doslova pohltila každého.
Nacházejí se tu desítky ponurých místností, pozůstatky po obřích operačních sálech, rozbitá okna a dveře, bludiště nemocničních chodeb, jídelna i prázdný kinosál s dírami po promítačkách.
Prostor dostali alternativní umělci
Řadu místností jen pro tento den ozdobili svými originálními díly alternativní umělci.
Historie vojenské nemocnice„Roku 1831 zde vypukla epidemie cholery,“ líčí pracovnice pevnosti. Mnoho lidí o několik let později zemřelo na horečku neznámého původu. Když v roce 1866 hrozilo nebezpečí války s Pruskem, vojáci zvýšili počet lůžek a otevřeli další operační sály. Stovky raněných sem dovezli přímo z bitvy u Hradce Králové a v lazaret se tehdy změnilo i josefovské nádraží, protože raněné už nebylo kam dávat. Ke konci 19. století tu vojáci zřídili internu, chirurgii, oční, zubní a kožní. V roce 1910 sem natáhli elektřinu a teprve o dva roky později vodovod. Za první světové války se počet lůžek zdvojnásobil, v krátké době sem dopravili přes šest tisíc zajatců. Přibývalo zemřelých na choleru. Za protektorátu využívalo budovy vládní vojsko, nemocnici obnovili Češi až po roce 1945. V roce 1968 ji obsadila sovětská armáda, mimo jiné zde lékaři ošetřovali raněné z války v Afghánistánu. Poslední ruský voják odešel v roce 1991. V roce 2005 armáda předala komplex v neutěšeném stavu městu Jaroměř. |
„Kulisy nemocnice k různým instalacím přímo vybízejí,“ vysvětlila organizátorka akce Ilona Zatloukalová. Instalace děl působí uhrančivě, silný zážitek by to však byl i bez nich.
Mnoho místnosti tu má specifický zápach, návštěvníci míjeli desítky rozbitých toalet, rozbité pozůstatky zdravotních pomůcek z prastarých špitálů, různojazyčné nápisy na ztrouchnivělých dveřích a oloupaných zdech věrně kopírují zásadní mezníky českých dějin.
Velká cedule v azbuce upozorňuje na nutnost dodržovat odpolední klid, přítomnost ruských vojáků připomene i příkaz Dodržujte čistotu! nebo otevírací doba jídelny.
Německý nápis Prosím potichu! zase připomene Němce za druhé světové války, označení Interna, urologie, ortopedie nás vrací do dob české nemocnice.
„Azbuku umím a ty časy si pamatuju. Je to tady naprosto neuvěřitelné,“ říká s úžasem Jan Koudelka, který dorazil i s dětmi a trpělivě jim vysvětloval, co všechno se tu odehrálo.
Vojenskou strohost a nemocniční sterilitu kombinovanou se zatuchlostí a totálním nepořádkem lze pozorovat na každém kroku.
Vznikl tu film Musíme si pomáhat
„Ne náhodou si zdejší místo několikrát vybrali filmaři, natáčel se tu třeba film Jana Hřebejka Musíme si pomáhat,“ upozornila Zatloukalová.
Bez větších zásahů by se tady dal natočit i horor. V jednu chvíli procházíte kolem nefunkčního výtahu, najednou jste ve sklepě, kde v temných chodbách není vidět na krok. Kdyby trasu nevyznačovaly šipky, nebyl by problém v bludišti se ztratit. Do některých místnosti se ani nesmí, hrozí totiž zborcení stropu.
Projít celou nemocnici trvá přes hodinu. Za válek to tu muselo být peklo na zemi, už tehdy prý byla ponurá a budila tíseň. V prvním patře leželi nemocní a zranění, v přízemí se nacházelo velitelství, nemocniční kuchyně a sklady.
Všechny místnosti vojáci vybílili vápnem, topilo se v železných kamnech, podlahu tvořily silné flošny. Postelemi byly obyčejné vojenské kavalce se slamníky a ponurou atmosféru umocňoval dunivý zvuk, který se tu rozléhal, když šel někdo po chodbě. Každý den tu umírali lidé a střídali je další ranění.
