Vzpomínáte na mistrovství světa 2002?
Šampionát v Japonsku a Jižní Koreji patřil právě Ronaldovi, podle kterého si kluci po celém světě nechali na hlavě vystříhat účes á la „jednorožec“. To on dovedl Brazílii k zatím posledními titulu. Na turnaji se blýskl osmi góly - z toho dva dal ve finále proti Německu (2:0). Přitom za poslední tři roky odehrál v dresu Interu Milán vinou zranění jen 24 zápasů.
„Všem lidem na světě ukázal, že i po úrazu můžou dosáhnout svého, když budou bojovat,“ řekl francouzský lékař Gérard Saillant, jenž útočníka operoval.
Pro Ronalda to byl druhý světový titul. V brazilské reprezentaci byl už jako 17letý zelenáč v roce 1994, byť šampionát v USA proseděl na lavičce náhradníků. Blízko byl i ve Francii v roce 1998, ale noc před finále...
„Ronaldo umírá!“ křičeli vyděšení spoluhráči na chodbě hotelu. Ten, kdo jim v turnaji pomohl dojít tak daleko, zkolaboval a musel do nemocnice. Na zápas se však vrátil a na vlastní žádost se na poslední chvíli dostal i do sestavy. V pořádku však viditelně nebyl a zastínil ho francouzský záložník Zinedine Zidane, pozdější spoluhráč z Realu Madrid.
„Kdo byl nejlepší hráč, se kterým jsem se během kariéry potkal na hřišti? Bez delšího přemýšlení říkám Ronaldo,“ uvedl Zidane později.
Čtvrtý (a poslední) šampionát zažil Ronaldo v roce 2006 v Německu. S Brazílií tam sice vypadl „už“ ve čtvrtfinále, ale o kolo dřív se zapsal do fotbalových dějin. V osmifinále proti Ghaně vstřelil svůj 15. gól na mistrovství světa, což je dodnes rekord. Až letos ho dohnal německý útočník Miroslav Klose.
Brazilská abecedaSeriál o osobnostech, které změnily fotbal 1. DÍL: Cafú |
Ronaldo přitom neměl pro špičkovou kariéru nejvhodnější podmínky. Pocházel z chudé rodiny, která neměla ani na autobus, aby mohl dojížděl na tréninky Flamenga. Stejně se do velkého fotbalu prosadil. Už v 16 debutoval za Cruzeiro a o rok později přestoupil do PSV Eindhoven. Menší evropský klub si vybral na radu reprezentačního kolegy Romária, jenž zvolil stejnou mezistanici.
„V Nizozemsku byla zima, to bylo protivné. Ale zase se tam hrál útočný fotbal, což mi vyhovovalo,“ vzpomínal Ronaldo, jenž slavil góly rozpažením rukou, jako by napodoboval sochu Krista Spasitele v rodném Riu de Janeiru.
Pak už šlo všechno rychle. Přestup do Barcelony, pak do Interu Milán, první a druhý Zlatý míč, přesun do Realu Madrid a na závěr evropského dobrodružství angažmá v AC Milán.
Všude ho trápila zranění (ta zpropadená kolena!), ale on se vždycky dostal zpátky na vrchol. V klubové kariéře dal gól v průměru ve dvou zápasech ze tří, což je úctyhodná statistika.
V posledních době, už před návratem do Brazílie v roce 2009, však problémy přibývaly - lidé se Ronaldovi třeba začali smát kvůli tloustnutí. Což se však později vysvětlilo nemocnou štítnou žlázou. I kvůli tomu musel zkraje roku 2011 profesionální kariéru ukončit.
„Měl jsem krásnou, úžasnou a vzrušující kariéru. Zažil jsem spoustu porážek, ale také vítězství,“ zadržoval slzy. „Každý ví, že mám za sebou řadu zranění. Vynechal jsem kvůli tomu spoustu zápasů. Uzdravil jsem se a hned jsem se zranil znovu... Hodně lidí se taky vysmívá, jak teď vypadám, a já to nikomu nevyčítám. Jen vysvětluji, proč jsem se rozhodl skončit. Donutilo mě k tomu zdraví - mé tělo už prostě nemůže pokračovat.“
