RECENZE: Justin Timberlake Praze předvedl dokonalou reklamu na pop

Tuzemské premiéře amerického následovníka krále popu nebylo co vytknout. Jen to, že přes všechnu dokonalost novým králem popu stále není.

Tak poctivě připravená, vymyšlená, odehraná, odtančená a odzpívaná popová halová show, jakou na turné k desce The 20/20 Experience předvádí Justin Timberlake, se jen tak nevidí. Už od úvodní Pusher Love Girl je patrné, že se Timberlake snaží dosáhnout toho, co se o něm píše už od jeho začátků - že by mohl být novým Jacksonem. 

Justin Timberlake

95 %

3. 6. 2014, O2 aréna, Praha

S nonšalancí a šarmem tančí i běhá po velkorysé scéně, do toho bezchybně zpívá a nezaváhá ani v těch nejtěžších falzetech, které se staly jeho rukopisným znamením. Publikum dovede ovládnout a přimět k tleskání, skákání a pokřikování s takovou lehkostí jako málokdo. 

Už krátce po té, co vyjel na plošině z prostřed pódia a ještě než se za ním objevila kapela, stačilo, aby mrknul do lidí a halou se nesl hystericky nadšený řev. Zkrátka atmosféru nemusel budovat, prostě jí ve vyprodaném sále měl od začátku do konce jen díky svojí auře, osobnosti a statutu globálního popového idolu.     

Když už je řeč o kapele, sledovat The Tennessee Kids bylo zážitkem samo o sobě. Perfektně sehrané muzikanty tlačily dopředu dvě bicí soupravy a perkuse, dechová sekce i vokalisti stíhali společně s taneční company i skvělé pohybové kreace. A s hudebníky držel krok i sám Timberlake, který během večera vystřídal klavír, hammondky i akustickou kytaru. 

Celý koncert byl zkrátka vysokou školou toho, jak se má dělat pop podle pravidel ze staré školy, za kterým krom nutného pozlátka stojí talent i tvrdě vydřené a odzkoušené řemeslo. 

Mezi výrazné momenty koncertu patřilo skvěle vygradované finále první půlky v podobě Cry Me a River, kterou - opět po Jacksonovsku - v závěru nabila energií elektrická kytara s překvapivým, až zeppelínovským důrazem. 

V druhé půlce se rytmus celého koncertu ještě zdokonalil, jednotlivé písně se působivě prolínaly a navazovaly, navíc tomu  pomohly efekty, které byly v případě show Justina Timberlaka skutečně pódiové. Při písni Let the Groove Get In se část scény oddělila a Timberlake a jeho zpěváci a tanečníci přímo nad hlavami publika "doletěli" až k VIP zóně vzadu v hale, kde si dala hvězda večera panáka a odzpívala dvě pocty králům - Heartbreak Hotelem Timberlake vzpomněl na Elvise Presleyho a Human Nature si půjčil od Michaela Jacksona. A právě tyhle dvě předělávky nechtěně ukázaly, co reklamově dokonalému světu Justina Timberlaka chybí - jistá těžko popsatelná esence osobité lidskosti, která by do dlouhé, přes dvě a půl hodiny trvající show vnesla pocit neočekávaného, nenacvičeného. 

Tomu by možná ještě pomohlo krácení - i když s kapelou umí písničky prodat fenomenálně, tolik silných hitů, aby utáhly tak dlouhý koncert, přeci jen Timberlake v repertoáru nemá. Svědčilo o tom i několik nepovedených pokusů rozezpívat v refrénech publikum, jenže to se chytalo jen u těch nejprofláklejších songů. A největší ryk stejně nastal, když se ozvaly tóny osvědčené funky hymny Jungle Boogie od Kool and the Gang, které skvěle navázaly na další silnou skladbu druhé půlky, totiž Take Back the Night, při níž se Timberlake zase nad hlavami publika vrátil na velké pódium. 

Ukázalo se, že Timberlake si dovede umně vybírat, co se mu líbí a hodí z toho nejlepšího z americké popové historie. Ale v dokonalém světě, kde je vše, jak má, nakonec postrádá vizionářství svých vzorů. Ne že by to zážitek z velkého popového divadla umenšovalo. I když publikum, které se rozteklo při závěrečných Mirrors s tím jen těžko bude souhlasit, právě tohle ale koncertu nakonec chybělo.