Před více než sto lety to byla likérka. Postupně se dědeček dnešního majitele zaměřil na limonády a sodovky. Za vlády komunistů továrna chátrala a v roce 1991 ji rodina Vavrušků získala zpět.
Pavel Vavruška, 37 let
 |
Bylo štěstí, že měli peníze z jiného podnikání a na rekonstrukci a znovurozjetí výroby si nemuseli půjčovat. A dluhy nemuseli dělat ani později. Veškerý zisk dali do modernizace a rozšíření výroby limonád.
"Pradědeček měl podobnou postavu jako já a nápad s likérkou mu připadal zajímavý. Zato dědeček byl jiný. Vášnivý tenista a lyžař, nekouřil a alkohol nepil, proto továrnu předělal na sodovkárnu. Můj tatínek je také velký sportovec, a já? Kamarádi mi říkají, že už je načase s tím zase něco udělat. Doufají, že navážu na dávnou rodinnou tradici a továrnu zase předělám na likérku. Ale přes manželku tento nápad asi neprojde," začíná naše povídání současný obchodní ředitel firmy Koli Pavel Vavruška. "Mám doma ještě starou lahev s kmínkou a hledám příležitost, kdy ji otevřít," říká Pavel Vavruška, kterého k tomuto kroku nepřimělo ani narození tří synů.
Jak se podnikání v devadesátých letech rozjíždělo?
Zpočátku se firmě dařilo, nebyla moc konkurence. Ale potom lidi začali mít víc a víc peněz, začala útočit reklama, rozrůstaly se nadnárodní kolosy a z těch původních asi 70 sodovkáren nás zbylo tuším čtyři nebo pět. Což pro nápojářský průmysl není zrovna dobře. Dřív měli zákazníci na výběr, v každém větším městečku byla nějaká sodovkárna, která stačila zásobovat své nejbližší okolí, velkoobchody nefungovaly.
Ale vy jste původně v sodovkárně pracovat nechtěl a měl docela dobře rozjetou kariéru. Co se stalo?
Já tu pracoval už jako patnáctiletý, byl jsem na pásu, házel bedýnky, pak jsem byl ve výrobě, ve skladu na ještěrce. Později jsem dělal dealera. Jenže když jsem byl na vysoké, našel jsem si skvělou práci v autoprůmyslu, hodně jsem cestoval a moc mě to bavilo. Dokonce jsem si kvůli tomu i prodloužil studium. Jenže zhruba před deseti lety to začalo jít se sodovkárnou z kopce, na trhu byl enormní tlak od velké trojky (Coca-cola, Pepsi a Kofola), a tak mě maminka povolala zpět do firmy.
A podařilo se?
Jako první krok jsme převzali obchodní sít tří konkurenčních sodovkáren, dvě z nich byly tehdy největší v republice. Využili jsme jejich obchodní kontakty a lidi, odkoupili zásoby, obaly a díky tomu jsme expandovali na jih a sever Čech i do Prahy. Tyto skokové akvizice nám pomohly více než veškerá tehdejší marketingová propagace.
Dostat se na Moravu jste nezkoušeli?
Chtěli jsme, ale moc se nám to nedařilo. Až nám paradoxně pomohla jazyková odlišnost.
To zní zajímavě, povídejte.
Když už jsem našeho jednoho potenciálního obchodního partnera naháněl opravdu dlouho, velkoobchodník řekl dobře, pošlete mi ceník na sodovku. Samozřejmě, že ho zaujala cena a hned objednal kamion sudů. Mezitím se ale vyjasnilo, že Moraváci pod pojmem sodovka myslí slazenou ochucenou limonádu. Tak jsme ji poslali a oni se zase divili faktuře, protože byla úplně jiná. Přiznal jsem se, že ač dělám v nápojařině dlouho, toto jsem opravdu neznal. Zboží už ale bylo u zákazníka, prodalo se, a tak začala naše spolupráce.
Kdo si vaše limonády nejvíce objednává?
Nejvíce samozřejmě restaurace, zajímavé jsou pro nás také pitné režimy ve velkých podnicích. Dodáváme sodovku a limonády do podnikových kantýn, třeba do místní automobilky, v létě zásobujeme často zemědělce při sklizni, různé hudební festivaly a sportovní akce. A samozřejmě také obchody. Nejvíce nás živí sklo. Sklo se prodává více v Čechách, na Moravě jsou zákazníci zvyklí pít více točenou limonádu.
Je také rozdíl, kde se pije jaký druh?
Je. Na Moravě mají nejraději černé limonády kofolového typu, v Praze jednoznačně dominuje malinovka. Ve středních Čechách se hodně prodává oranž a cola, Plzeňsko a západní Čechy jsou citronádové a poslední dobou se začíná stále více prosazovat i čepovaná sodová voda. Krajové odlišnosti souvisí s tím, jakou limonádu tam mívala dříve místní sodovkárna, na kterou byli lidé zvyklí.
Jak vzniká taková příchuť?
Všechny si vyvíjíme sami. S tatínkem jezdíme na specializované nápojařské veletrhy, což je někdy dost náročné. Máte například deset výrobců a každý má deset různých vzorků oranže. A vy si musíte vybrat ten nejlepší. Tato aromatická a chuťová báze pak tvoří základ limonády (v současné době jsou nejpopulárnější cola, oranž a malina). Dále doplníte recepturu o kyselinu citronovou a zvolíte optimální poměr cukru v nápoji. Velký vliv na výslednou chuť nápoje má i tvrdost vody. Pokud bych použil stejnou recepturu, ale míchal limonádu například v Brně, měla by jinou chuť než ta kolínská.
Je to docela alchymie.
A docela i časově náročná. Vyvinout novou příchuť, to je tak na rok. Musí se udělat testy, zkoušet chuťovou a barevnou stálost. A pokud se nepovede napoprvé, začít znovu. A pak se může stát, že to nikdo nebude chtít. A nebo naopak vyvinete něco, co nikdo nečekal, že to bude mít takový úspěch a začnou to pít úplně všichni. Takový úspěch měl před třemi lety například Staropramen s prvními radlery.
Vaši rodiče tu stále pracují?
Tatínek je majitel, dnes se stará o investice a objíždí nápojářské veletrhy. Jinak chod firmy je na mně a mamince, ta má na starosti finance. Já zase marketing a obchod. Ale samozřejmě každý tu ví o všem.
Jste malá firma, podnikáte jako fyzická osoba, což je v tomto oboru rarita. Kolik máte zaměstnanců?
Stálých celoročně 25 plus osm dealerů a doprava. Na léto, kdy je pro nás hlavní sezona a linka jede nepřetržitě, přibíráme dalších 15 brigádníků. Výroba je plně automatická, takže moc zaměstnanců nepotřebujeme. Například na celou výrobní linku na sklo stačí tři lidé. Dříve tu pracovalo 65 lidí a vyrábělo se pětkrát méně. Většina našich zaměstnanců s námi spolupracuje opravdu dlouho, někteří i přes 20 let. Tatínek má k tomu takový tradiční přístup. Pokud někdo neudělá vyloženě botu, tak není důvod ho propuštět. Při posledním výběrovém řízení na obchodního zástupce se nám sešlo přes tisíc žádostí a byl velký problém vybrat někoho kvalitního. Nejtěžší je však sehnat a vybrat lidi typu svářeč, ještěrkář a podobně. Ale s tím asi bojuje každý.
Jak své lidi platíte?
Myslím, že patříme k těm lepším zaměstnavatelům v našem regionu.
Co všechno musí umět takový ředitel rodinné firmy?
Hodně důležité je vybrat si dobré spolupracovníky. To vám pak ušetří spoustu času. Musíte být dost nad věcí, protože tady vzniká každý den spoustu krizových situací, někdy i dost těžko řešitelných. Třeba když vám vybuchnou najednou tři stroje a je nejvyšší sezona, převrátí se kamion, praskne voda, odejde plnička, nečekaně podraží cukr. Každou chvíli něco, nikdy nevím, co mě v práci bude čekat. A také se snažím udržovat osobní vztahy s velkoodběrateli, což velké firmy nedělají. Každý rok je všechny objedu a když jsou nějaké problémy, vyřešíme je. I díky tomu se nám nestává, že by někdo neplatil.
Historie
 |
A také sledujete počasí.
To hlavně na víkendy. Jakmile se udělá hezky, začíná nám sezona, restaurace otevřou zahrádky, lidé vyrazí na kola, koupaliště a výlety. A my musíme zareagovat. Ono vůbec je pro nás léto hlavní, to jedeme nonstop a neexistuje, abych si vzal dovolenou. Tak jezdím v zimě.
Kolik hodin denně pracujete?
Většinou od devíti do sedmi až osmi. Ale bydlíme tady v továrním bytě, což je výhoda, cesta do práce odpadá. Manželka sice moc nadšená není, ale víkendy trávím s rodinou.
Umíte se doma od firmy odstřihnout, když navíc všichni bydlí v továrně?
Jasně, máme dohodu, že se doma o práci zásadně nebavíme.
Kolik vaše limonáda stojí?
Skleněná třetinka v obchodě 9 až 15 korun, v kantýnách 8 až 10 a v restauraci ji dostanete i za 20 korun. Což je polovina za stejné množství limonády od konkurence.
Tak cena v restauraci je dobrá, ale v obchodě najdu i levnější.
Republikový trend je bohužel takový, že až na malé výjimky začali všichni výrobci limonády šidit. Sladí glukózo-fruktózovým sirupem a umělými sladidly. Pokud někdo dělá light, tak to dělá především proto, že na tom šetří. Umělý cukr má mnohonásobně vyšší sladivost a je levnější. Díky tomu pak mohou stát limonády, někdy jsou to jen obarvené vody, pár korun. Většina takových limonád, které dostanete v supermarketech v petkách, jsou s umělými sladidly.
Ale lidi to chtějí, ne?
Já myslím, že ani ne. Ale nemají peníze. Mnoho z nich by chtělo zdravé věci, ale nemají na ně. Kvalitní přírodní limonády jsou drahé. Každý řekne, že by si je dal, ale když pak přijde do obchodu, tak si je nekoupí. Já osobně piju vodu, děti pijí vodu a maximálně džus zředěný vodou. Limonádu beru jen jako zpestření. Dnes, kdy většina dětí bojuje s obezitou, by jakékoliv sladké pití neměly dostávat minimálně do 15 let.
Jaké máte plány do budoucna?
Stále chceme naše výrobky zkvalitňovat. Před měsícem jsme kupovali novou myčku, máme novou lahvárnu, koupili jsme zařízení, které umožní vyrábět i jemně perlivou vodu, o kterou je velký zájem. Bude se montovat nová linka na sudy. V dnešní době se výroba opět horko těžko překopává do kvality, která byla před 20 lety standard. Trend vidím v Německu, které je naším vzorem. Tam jsou limonády o úroveň výš. Na příští rok máme naplánovaný pastér, abychom mohli dělat i limonády s ovocným podílem. Budou skvělé, osvěžující, i když dražší. Je totiž rozdíl, jestli vyrábíte ze sirupu za 40 korun, nebo za 80, to se pak musí odrazit i na ceně limonády. Já sám bych tady nejraději stáčel šťávu z čerstvě vymačkaných pomerančů. To by ale bohužel nikdo nezaplatil. Situace na trhu se ale stále zlepšuje, jsem optimista.
Do ciziny se nechystáte?
Zatím si vystačíme s tuzemským trhem. Dopravní náklady jsou při delším transportu natolik vysoké, že pokud povezete zboží přes hranice, tak tam je zase místní výrobce, který je levnější a už by se to nevyplatilo. I velcí nadnárodní hráči mají výrobu v Česku.
Máte tři syny. Už přemýšlíte, jak je do rodinného podniku zapojíte?
Určitě, budou z nich dealeři. Ten nejstarší, jsou mu tři roky, už pravidelně stojí v pokojíčku u okna, má tam počítadlo a počítá limonády a kamiony na dvoře.
