Kariéru měl nastartovanou skvěle: vystudoval medicínu, věnoval se internímu lékařství a učil na univerzitě v Bratislavě. Jenže život měl lepší nápad. "Po tom dlouhém období, kdy jsme nikam nesměli, jsem toužil cestovat – chtěl jsem vidět Maroko. Jenže abych se tam dostal, musel jsem objednat celý autobus. Zájezd se vydařil a za rok mi lidé volali a ptali se: Kam pojedeme letos? Vlastně mě přinutili, abych založil cestovní kancelář," vzpomíná Luboš Fellner, majitel slovenské Bubo Travel Agency.
Luboš Fellner (1969)
|
Jaká tehdy byla situace na trhu?
Bylo tu několik postkomunistických cestovních kanceláří, které se privatizovaly za pár korun. Pak vznikaly nové, úplně od nuly. V té době nikdo nevěřil, že by Slováci mohli jezdit na poznávací zájezdy do exotiky. Většina chtěla ležet u moře v Chorvatsku či Itálii. Ale to je za čas omrzelo a hledali změnu.
Začínal jste úplně sám?
Ano, později jsem přibral bratra Pavla. Třetím zaměstnancem firmy byl jeden z našich klientů, Tomáš. Jel se mnou Blízký východ a tvrdil, že prý nikdy neviděl tak příšerného průvodce, že by to zkusil. Umí výborně arabsky, a tudíž se nám moc hodil.
I další pracovníky jste sehnal na cestách?
Přesně tak. Čtvrtým zaměstnancem byl Jožo – skvělý ve skandinávských jazycích, na Slovensku překládá Jo Nesboa. Bylo snadné je přijmout, znal jsem je z cest a tam se charakter člověka ukáže nejlépe.
Ano, slyšela jsem, že turisty před cestou podrobujete pohovorům.
Jen na náročné expedice. U nich musím vědět, že ten člověk není baba, že je to zkušený cestovatel – nemusí to být žádný maratonec, ale měl by mít mozoly vysezené v džípu. Třeba na podzim pojedeme trasu Ghana - Mauritánie a to bude dost tvrdé.
Překvapilo vás, kolik je s vlastním podnikem starostí?
Ani ne, z toho já si hlavu nedělám. Ovšem nemám rád nespravedlnost a těžce nesu, že všichni nemají stejné podmínky a všude je korupce.
Nejvíce zájezdů prodáváte v kamenné prodejně v Bratislavě?
Ne, jasně vede internet. Ale lidé nakupují přímo na našem webu, jen devět procent jde přes cestovní agentury.
Co vám nejvíce pomohlo rozjet prodej?
Spokojení klienti. Máme na konci každého zájezdu poměrně přísné hodnocení, a čím víc jsou zákazníci spokojeni, tím vyšší dostanou mzdu.
Jak průvodce na práci s lidmi připravujete?
Vydáváme pro ně skripta s pravidly, školíme je na zátěžové situace. Například co mají dělat ve chvílích, kdy se jim na cestě rozhádají manželé. Musí umět lidi vést – jako ve starověké Spartě. Někdo tu vlastnost má, jiný se jí musí naučit.
Kdy museli řešit nějakou vypjatou situaci?
Jednou byly na Machu Picchu záplavy. Měli jsme tam tehdy dvě skupiny, šedesát lidí. Naštěstí naši průvodci včas nakoupili jídlo a vodu, než jejich cena vylétla. Měli pak dost sil pomáhat místním stavět hráze. Pět dní tam byli uvězněni, než přiletěly vrtulníky. Lidé byli z toho zážitku nadšení a toho, kdo se tam o ně staral, zvolili průvodcem roku - děláme si každoročně takový žebříček z hlasování klientů, vítěz má průměrnou spokojenost 99 procent.
Zdá se, že vozíte jen samé tolerantní dobrodruhy.
Není to tak. Jindy jsme zažili v Tibetu zával. Průvodkyně se rozhodla jít podívat na místo, protože nikdy nevíte, jestli to bude možné projít, nebo ne. Nešlo. Jenže tím ztratili den, což některé turisty rozčililo a stěžovali si. Já jsem ji chápal, vím, jak to chodí.
Kolik průvodců teď zaměstnáváte?
Kolem čtyřiceti. Všichni jsou u nás na plný úvazek, což není v branži moc obvyklé.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Jak je vybíráte?
Klasicky: přihlášky, pohovory… Ročně dostáváme zhruba 350 žádostí o práci. Kdo uspěje, pracuje nějaký čas v kanceláři, aby poznal chod firmy. Účastní se dvakrát ročně setkání průvodců, kde se seznámí s jejich zkušenostmi. Nikomu nenalháváme, že to je bezproblémová práce. Potom rok působí jako pomocný průvodce, jezdí se zkušeným kolegou. Teprve pak dostane na starosti své vlastní turisty, ale i tak je denně v kontaktu se supervizorem, který s ním konzultuje další plány a probírá možné komplikace.
Kolik pracovníků cestou odpadne?
Hodně. Mnozí z nich jsou lajdáci, prostě se o klienty nestarají tak, jak by měli. Také často neumějí myslet dopředu, nedokážou se vcítit do té skupiny, kterou dostali, aby jí vytvořili program na míru.
A co čeká ty, kteří vydrží?
Jezdí, dokud chtějí, a pak se z nich stávají manažeři ve firmě. Nedovedu si představit, že bych na vedoucí post přijal někoho zvenčí, kdo neví, jak to u nás funguje.
Co je největší jistotou vašeho katalogu?
Zřejmě Kuba, tam jezdíme 20krát ročně, takže to už je za ta léta vyladěný produkt. Neustále hledáme nové destinace, zatočte si glóbusem, a kamkoli ukážete…
To asi ne, jistě jsou nebezpečné destinace, jimž se i vy raději vyhnete.
Ano, ale hodně z nich máme prověřených. Lidé se bojí jet třeba do Rwandy, přitom mnohem riskantnější je vydat se do Keni. Mrzí mě, že teď dlouho nenavštívíme Sýrii.
Kdo je pro vás největší konkurencí?
Hlavně české cestovky. Je tu hodně firem, které nabízejí podobný typ zážitků jako my. S rakouskými a německými kancelářemi bojujeme nižší cenou.
A jak se vás dotkla ekonomická krize?
Vlastně moc ne. V roce 2008 jsme se v Bratislavě přestěhovali do lepších prostor, připravili nový katalog… Všichni na trhu začali brzdit a my se snažili jet dál. Jako dárek jsme dávali výlet do New Yorku zadarmo.
Trochu drahý špás, ne?
Ne, v USA spadly ceny nejvíc, letenky a hotely byly za pár korun, navíc nám do té země zrušili víza.
A jak si ekonomicky vedete teď?
Každoročně počítáme mírný nárůst – tak o 10 až 12 procent.
Nedávno jste ke své firmě připojil i českou zážitkovou cestovku S. E. N. Proč?
Jednali jsme o tom asi 10 let. Chtěli jsme proniknout na český trh, jen jsme nevěděli jak. Protože není slovenské cestovní kanceláře, která by v Česku uspěla. S. E. N. má na trhu dlouholetou tradici, chceme ji využít a vybudovat podobné služby, jaké nabízíme u nás.
Myslíte, že na to Češi uslyší?
Jsou to nároční klienti. Ale jde jim v první řadě o zážitek. Ne o služby okolo, za něž Slováci neváhají vydat hodně peněz. Chceme jim ten komfort nabídnout a budeme doufat, že až si jej vyzkouší, nebudou chtít cestovat jinak. Taky čekám, že se tu dostaneme více k outdoorovým aktivitám.
O cestování all inclusive sice zájem roste, ale přece jen mnoho lidí stále kouká na cenu.
Naše zkušenost říká, že kdo na to má, snadno si zvykne cestovat na úrovni. Navíc se nebude muset bát toho, že mu něco zkazí dovolenou – špatné jídlo, nepěkné ubytování, zpožděná doprava… Mnohde dokážeme cestu pořídit levněji než batůžkáři – máme kontakty a množstevní slevy.
Jak vidíte budoucnost oboru?
Cestovky budou fungovat právě kvůli servisu, který poskytují proti individuální dovolené. Nepůjde jen o to, objet všechny body na mapě, ale i poskytnout zážitek. Vždyť si taky umíte uvařit doma, ale je to jiné jídlo než to z prvotřídní restaurace. Lidé budou chtít speciality, takže se bude jezdit na motorky do Indie, za tancem na Kubu, bude se vymýšlet inteligentní dovolená pro rodiny…
Proč se vlastně vaše cestovka jmenuje Bubo?
Bubo bubo je výr velký, na Slovensku výr skalní. Máme ho v logu jako symbol poznávání a rozvíjení se. Protože přesně to chceme dělat.
