Navzdory všem ideologickým rozepřím lze o politické kultuře v Evropě říct, že vychází z jedné společně sdílené, nikým jakžtakž rozumným nezpochybňované premisy. I kdybychom se slovně porvali sebevíc, už nikdy by kontinent neměla zachvátit válka. Jenže ukousnutí Krymu a rozdmýchání separatistických běsů jinde na Ukrajině dává téhle představě na frak.
Rozdíl oproti Balkánu, kdy se naposledy v Evropě ve velkém válčilo, je v tom, že Vladimir Putin není jen tak nějakým regionálním grázlem, jakým byl Slobodan Miloševič. Před dvaceti lety jsme si mohli cynicky říkat, že premisa dál platí, protože i kdyby na Balkáně tekla krev sebevíc a srbský vůdce nabíral sebehitlerovštější rysy, z jihoslovanských mýtů rozdmýchaná nenávist stejně moc daleko přes řeku Sávu nedošplouchne.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Putin a srbský hrdlořez sice mají mnoho společného, kromě bolševické minulosti třeba také schopnost likvidovat svobodu slova a účinně ji nahrazovat mobilizací tupých patriotických nálad.
Jenže kremelský vládce se liší v tom, že disponuje jadernými zbraněmi a stále agresivněji dává najevo globální ambice, s cílem obnovit význam, jaký jeho země měla za sovětských a carských časů. Úspěšně využil americké váhavosti a zamontoval se jako arbitr do Sýrie. Svoje strategické bombardéry posílá na provokativní výlety k britským břehům nebo nad americký ostrov Guam.
Teď však soustavně ničí právě i představu o posvátnosti - řečeno v parafrázi na slavnou ideu filozofa Immanuela Kanta - věčného míru v Evropě. Nikdo z nás válku nechce, ale pokud mu budeme pořád jen ustupovat, donutí nás k ní. Nic jiného než ustupování se přitom stále neděje. Ruské členství v klubu nejbohatších zemí světa G8 je pozastaveno.
A Evropská unie včera uvalila sankce na dalších patnáct lidí v Putinově mocenském okruhu. Prima, jenže co kdyby tahle partička všemi svými nablýskanými transportéry z Rudého náměstí zčistajasna obsadila některý pobaltský stát nebo jeho část? Odpovědí budou opět jen sankce na další jedince v kremelských křeslech?
Jak přiškrtit Rusku peníze
Západní svět stojí před stejným problémem, jakým bylo ukrojení Sudet v roce 1938. Bojovat s putinovskou mašinerií se nikomu nechce. Přitom však nenacházíme jinou odpověď než tu pomýlenou, kterou tenkrát západní diplomaté vymysleli.
Na tom, že se nic neděje, nemění ani fakt, že se po dlouhých měsících konečně dala do pohybu i Severoatlantická aliance, jež posiluje svoji přítomnost v Pobaltí a jinde, aby, řečeno slovy amerického velitele vojsk v Evropě Philipa Breedlova, "ujistila spojence".
Krize na UkrajiněPROPAGANDA: Pronikla do diskusí na webu ODĚSA: Nepokoje si vyžádaly desítky mrtvých ČESKÝ ZAJATEC: Budete živé štíty, hrozili nám SLAVJANSK: Vojáky tu mají za okupanty, líčí reportér TURČYNOV: Rusko proti nám vede válku REPORTÁŽ: Rusové mají v Doněcku mučedníky POROŠENKO: Čokoládový král míří do čela Ukrajiny NOVINÁŘ: Ruské vojáky prozrazuje dialekt ANALÝZA: Čtyři scénáře ruského postupu |
Jenže jaký mají ty jednotky mandát? Která vláda, evropská či americká, souhlasí s jejich případným nasazením v boji, pokud by se náhle někde vyrojili po zuby ozbrojení muži v uniformách bez insignií? Žádná.
Přitom se jedno řešení pořád nabízí. Uvalit pozvolné, ale jasně nadefinované evropské embargo na veškerý dovoz ruských energetických zdrojů a surovin. Vzhledem ke známé závislosti na těchto importech to sice možná zní jako z Marsu, ale situace je taková, že to nějaký zásadní obrat přece chce, když už se nikomu nechce s Rusy bojovat.
Export ropy a plynu činí asi 70 procent ze všeho, co Rusko celkově vyváží. A státní kasu, z níž pak jsou napájeny všechny armádní výdaje, to naplňuje zhruba padesáti procenty. Takže pokud by tenhle kohoutek přestal téct, s velmocenskými ambicemi by byl šmytec.
Z Ruska plyne do Evropské unie asi třicet procent všech dovážených surovin. Pokud jde o ropu a plyn, o nichž se zpravidla nejvíc hovoří, Rusové pokrývají pětinu zdejších potřeb. Je to hodně, ale ne tolik, aby Unie nemohla urgentně vymyslet plán, jak solidárně přerozdělit to, co plyne odjinud.
Jistě by ta cena nebyla malá, kontinentem by to otřáslo, ale jestli má dál platit premisa o nepřípustnosti války, musíme umět zabojovat trochu i po churchillovsku a dát sbohem Chamberlainovi. Postupně, třeba omezováním o pět deset procent ročně. Ale konzistentně.
