Hlavní hvězdou ženevského autosalonu byl v roce 1989 nový roadster třídy SL s typovým označením R 129. Po dlouhých osmnácti letech nahradil předchozí provedení (R 107), které proslulo mimo jiné jako vůz Bobbyho Ewinga v seriálu Dallas, a díky mnoha inovacím vydržel ve výrobě až do roku 2001.
Jeho nezaměnitelné hranaté tvary jsou vrcholným dílem Itala Bruna Sacca, autorem původního návrhu z roku 1984 je ovšem Johann Tomforde. Uhlazené tvary respektují firemní design té doby, neboť jak hlásal Sacco: "Mercedes-Benz by měl vždycky vypadat jako Mercedes-Benz."
Výsledek se povedl, nové SL získalo hned při uvedení mezinárodní ocenění Car Design Award a jeho nadčasově tvarovaná karoserie je dodnes atraktivní. Velký vliv na celkové proporce i jednotlivé detaily přitom měla aerodynamika, součinitel odporu 0,32 byl na svoji dobu vynikající a i dnes snese srovnání: u aktuální třídy SL se podle konkrétní verze pohybuje od 0,27 do 0,32.
Technický základ poskytla třída E (typ W 124), roadster se zkráceným rozvorem má ovšem náležitě přepracovaný skelet. Konstruktéři se měli především zaměřit na bezpečnost otevřené karoserie. A tak není divu, že navzdory snaze o udržení nízké hmotnosti přibrala třída SL proti předchozí generaci jen na skeletu 20 kg. Hliník tehdy ve Stuttgartu považovali za nevyzkoušený materiál (hliníkovou samonosnou karoserii má až aktuální SL, vyráběné od roku 2012), ale už před čtvrtstoletím použili na kritická místa vysokopevnostní ocel. Navíc do dutého rámu čelního okna byly vevařeny trubky jako přídavné výztuhy.
Naprostou novinkou byl vystřelovací ochranný oblouk za hlavami cestujících, při nebezpečném naklonění karoserie (o více než 26°) nebo velkém přetížení se zvedl do funkční polohy během 0,3 sekundy. Mercedes byl pyšný také na sedadla s integrovanými tříbodovými pásy s předpínači. Vnitřní rám byl vyroben z hořčíku a finální podoba sedadel využívala 20 nových patentů.
Standardem bylo elektrohydraulické stahování plátěné střechy, ale ke každému vozu Mercedes dodával také hliníkovou nasazovací střechu (hardtop). SL se proto mohlo kdykoliv změnit prakticky na kupé. Dokonalé řešení "dva v jednom" přinesla až další generace, která tuto kombinaci vyměnila za skládací plechovou střechu a pomohla odstartovat módu kupé-kabrioletů.
Motory nabízel Mercedes zpočátku tři. Základem byl litinový šestiválec 300 SL se dvěma ventily na válec, který dával pohodových 140 kW. Přímo v tomto modelu debutoval modernější šestiválec se dvěma vačkovými hřídelemi v hlavě a výkonem 170 kW, který dostal označení 300 SL-24 a brzy si našel cestu i do řady W 124 jako 300 E-24. Dočasným vrcholem nabídky se stal další nový motor, vidlicový osmiválec se čtyřmi ventily na válec 500 SL, který měl výkon 240 kW. Pro V8 byl standardem čtyřstupňový automat, zatímco u šestiválců se za něj připlácelo, jinak řidič používal manuální pětistupňovou převodovku.
Počáteční zájem byl obrovský, dodací lhůty po uvedení na trh rychle přesáhly dobu 12 měsíců. Mercedes však chtěl lákat stále nové zákazníky, a tak brzy začal svůj roadster průběžně vylepšovat. Média spekulovala o nasazení pohonu všech kol 4Matic ze třídy E nebo dvanáctiválcového motoru z třídy S. Toho prvního se SL jako jeden z mála Mercedesů nedočkal dodnes, zatímco varianta V12 debutovala s velkou slávou na konci roku 1992. Vrcholný model 600 SL přenášel na zadní kola do té doby bezprecedentních 290 kW.
Rok 1993 přinesl změnu označování a také dva nové šestiválce, stále řadové, ale tentokrát oba s 24 ventily. Novým základem se stal SL 280, který nahradil 300 SL a navzdory menšímu objemu přidal ke stávajícím 140 další dva kilowatty. Místo silnějšího třílitru 300 SL-24 nabídl Mercedes větší motor SL 320 se stále stejnými 170 kW, avšak lepším průběhem točivého momentu. Hned v dalším roce představil inovovaný přístrojový štít s digitálním počítadlem kilometrů a na podzimním frankfurtském autosalonu v roce 1995 přišel první facelift.
Modernizované SL se snadno pozná podle upravených nárazníků bez kontrastního lakování, dvou větších otvorů za předními koly místo dosavadních tří menších a čirých krytů bočních směrovek. Technickou novinkou bylo nasazení pětistupňového automatu pro motory V8 a V12 (šestiválce se dočkaly s ročním zpožděním) a seznam příplatkové výbavy se rozrostl o tehdy pokrokové prvky: ESP, boční airbagy a xenonové světlomety. Nově se také nabízel hardtop s prosklenou střechou. Další modelový rok přidal dvě dnes běžné inovace, senzor zatížení sedadla spolujezdce, který předchází zbytečnému odpálení airbagu při nárazu, a dešťový senzor.
Druhý facelift debutoval na autosalonu v Turíně roku 1998. Přinesl několik designových změn, konkrétně kapkovitá zrcátka z menšího roadsteru SLK (první generace se představila roku 1996), kliky dveří v barvě karoserie, větší vroubky na krytech zadních světel a oválné chromované koncovky výfuku. Zároveň se uvnitř ukrývaly další inovace: audiosystém vyměnil měděné dráty za optické kabely a spínací skříňka byla opatřena impulzní funkcí. K nastartování motoru stačilo jen krátce otočit klíčkem do příslušné polohy, jak je to běžné v současných autech.
S poslední větší modernizací se také kryje nasazení zcela nových motorů V6 a V8. Technicky spřízněné agregáty mají atypickou konstrukci se třemi ventily na válec, Mercedes je do SL nasadil, aby splnil podmínky emisní normy Euro 3. Základní SL 280 měl 150 kW, SL 320 s přechodem na vidlicový motor mírně oslabil na 165 kW a také nové osmiválcové SL 500 mělo nižší výkon než dosud, 225 kW. Dvanáctiválec SL 600 prošel Euro 3 s nezbytnými úpravami, avšak nezměněným výkonem 290 kW.
V této podobě vydržel Mercedes-Benz třídy SL ve výrobě až do nového tisíciletí. Poslední kus vyjel z továrny v Brémách v červenci 2001. Celkem vzniklo 204 940 exemplářů žehličky. Největší zájem byl o osmiválce SL 500, kterých byla téměř polovina vyrobených kusů, konkrétně 74 tisíc s původním motorem a dalších 20 tisíc s novějším "tříventilovým". Nástupcem typu R 129 se stala třída SL s interním označením R 230, která se vyráběla od října 2001 do listopadu 2011 v celkovém počtu 150 tisíc kusů.
Vedle výše popsaných standardních verzí však existovalo také několik různých verzí s logem AMG. Mercedes během devadesátých let převzal kontrolu nad původně nezávislou tuningovou firmou a speciálně upravené sportovní verze začal nabízet přímo u svých prodejců. Prvním byl šestilitrový osmiválec SL 60 AMG, vyráběný v letech 1993 až 1998. Ostrý motor vznikl zvětšením vrtání i zdvihu standardního pětilitru a na zadní kola posílal 280 kW. Jeho 580 Nm dokonce o deset Nm překonalo šestilitrový dvanáctiválec SL 600. Toto provedení je nejrozšířenější, vyrobilo se 633 kusů, zatímco nástupce SL 55 AMG (1999 až 2001, 260 kW) takové popularity nedosáhl, objednalo si jej pouhých 65 zájemců.
AMG se od roku 1998 zaměřilo také na dvanáctiválce. SL 600 se stylistickým AMG paketem, které samotné stálo 240 tisíc marek, bylo možné za dalších 82 tisíc nechat přestavět na SL 70 AMG. Výkon vzrostl z 290 na 365 kW, akcelerace z 0 na 100 km/h trvala namísto 6,1 jen 5 sekund. Touto cestou se vydalo 150 movitých zájemců.
Ještě větší exkluzivitu nabízela verze SL 73 AMG s 386 kW. Příplatek za tuto verzi činil oproti výchozímu SL 600 s AMG paketem horentních 99 tisíc marek, což byl dostatečný filtr pro to, aby tato varianta vznikla jen ve 42 exemplářích. Mimochodem stejné motory v úpravě AMG pohánějí exkluzivní supersport Pagani Zonda.
Skandál v královské rodiněMercedes 500 SL si získal dokonce přízeň princezny Diany, manželky následníka britského trůnu, která si v roce 1991 objednala vínový roadster. Dala mu přednost před domácím Jaguarem XJS a to neměla dělat. Tím totiž jako vůbec první člen královské rodiny zvolila vůz zahraniční značky, takže skandál byl na světě. Princezna nakonec podlehla tlaku médií a po roce svůj vůz vrátila automobilce. Ve Stuttgartu se královské SL stalo cennou kořistí, je jedním z vozů ve sbírkách firemního muzea. |
