Nepolevila, vrhla se na beletrii. A napsala knihu, která je podobně angažovaná, i když se odehrává tisíce kilometrů od Washingtonu. Jmenuje se Krásné zítřky, jejími hrdiny jsou lidé z indického slumu a Boo za ni obdržela několik prestižních literárních cen, o titulu The New York Times bestseller nemluvě. Krásné zítřky, jedna z deseti podstatných knih roku 2012, teď vychází i v češtině.
Bombaj, současnost. Na okraji města stojí luxusní hotel, hned vedle ně slum Annávádí a v něm ti nejchudší z chudých. Děti, které kradou cokoli, co není přikované, ženy, jež prodávají své tělo v místnosti, kde spí s celou svou rodinou. Jedině tak ji uživí.
Hrdinů Krásných zítřků je několik, jejich příběhy se protínají v každodenním zápase o přežití. Bojují se špínou, nemocemi, chudobou, etnickými rozdíly i se strachem, že bude jejich domov srovnaný se zemí.
Slum totiž vyrostl ilegálně díky dělníkům, kteří na začátku devadesátých let v Bombaji stavěli letiště. Nejtěžší je se vyrovnat se všudypřítomným uplácením.
Katherine Boo ví, o čem píše. "Před deseti lety jsem se zamilovala do Inda. Varoval mě, že jeho zemi nemám soudit podle prvního dojmu," říká spisovatelka. Indii poznala detailně. A protože se už dřív ve Spojených státech zajímala o vyloučené komunity a psala o chudých ghettech, slumy ji zajímaly. Pokládala si stejné otázky jako každý druhý - co lze udělat pro to, aby v nich neumírali lidé a aby měly jejich děti lepší perspektivu? A napsala tuto knihu, svůj románový debut.
Čtyři roky ve slumu
"Lidé z chudinské čtvrti, které jsem v Indii stačila poznat, nebyli smyšlení ani patetičtí. A rozhodně nebyli pasivní," tvrdí. Ostatně i její hrdinové si dokážou založit živobytí třeba na recyklaci všeho, co vyhodí bohatí návštěvníci hotelu přiléhajícího ke slumu. Tkaničkami od bot počínaje a zdeformovanými panenkami Barbie konče. Boo tvrdí, že problém chudoby je v každém velkém městě, ať už jde o Bombaj, nebo New York. Všímá si toho, že dnes už se chudí nebouří, často mezi sebou naopak bojují. A bohatí je ignorují.
"Problémem není ani tak smršťování ekonomických možností, ale morálních postojů," myslí si Boo. Autorka zmapovala život ve slumu od roku 2007 do roku 2011, nasbírala stovky hodin zvukového i obrazového záznamu, nejprve přátelům lezla trochu na nervy dotěrnými otázkami. Během měsíce dvou ji však prý přestali vnímat jako cizinku a otevřeli se jí.
V románu ponechala všechna autentická jména, rovněž příběh o nerovném boji s úřady a zoufalé snaze rozetnout začarovaný kruh chudoby je do posledního detailu skutečný. Boo tvrdí, že postupovala jako tulácká socioložka.
Poznala i jiné slumy, ale Annávádí pro ni bylo fascinující všudypřítomným paradoxem - z bezprostředního okolí sem proniká svědectví o ohromném bohatství a přepychu.
